Černý svět

Černý svět. Oči schované pod hedvábným šátkem zabraňujícím pohledu kolem sebe. Teplo, hrozné teplo brouzdající po jeho těle jako změť hladových mravenců kousajících ho do kůže. Bolest. Obrovská bolest ve spáncích. Nevědomost jeho pozice jej ubíjí.

Kde je? Proč tu je? Co tu dělá? A jak…jak se sem vlastně dostal?

Černá vrána sedí na větvi. Vedle ní straka kráká do větru a baví se jejím zmatkem. Rubínový poklad schovaný pod křídly, strach z odhalení…

Tiché hlasy. Šeptají? Snaží se jej ještě více zmást?

Kde je? Proč tu je? Co tu dělá? A jak…jak se sem vlastně dostal?

Neutichající otázky proudící jeho hlavou v nekončících ozvěnách. Výkřik vrány dere se mu do uší. Vyděšeně kolem sebe otáčí hlavou. Strach. Kde je? Proč tu je? Co tu dělá? A co…co s ním mají vlastně v plánu?

Lstivá straka čepýří se vedle netečné vrány a zvědavě kroutí hlavou nad nechápavostí druhého zvířete.

Sedí tu tak spolu – na vyschlé větvi mrtvého buku a sledují reakci té druhé. Vzájemně se pozorují a snaží se vyčíst v očích své společnice záměr.

Proč zde sedí? Co ode mne chce?

Mám či nemám? Jedna jediná šance!

Straka ví, straka zná. Potěšeně jazykem objíždí svůj černý zobák a laškovně pomrkává po vráně. Mladý pták, zatím bez minulosti, kroutí nad jejími grimasami očima. Co má čekat? Výpad?

Rubínový poklad schovaný pod křídly…

Je to ono? Chce jí ukrást její krásku?

„Kdo jste?“ nepoznává svůj hlas. Ochraptělý, neschopný vydrat ze suchých rtů jediné hlasité slovo, natož dokázat klást otázky.

„Ty,“ odpověď. Sladká či hořká?

Zná ho? A pokud ano, odkud?

Sedí tam tak vedle sebe, jako staré známé. V očích vítězství, v očích prohra.

Kdo vede v tichém boji? Kdo dokáže skolit druhého bez použití hrubé síly?

Nikdo…

„Pusťte mě, prosím,“ šepot. Jako by jinak mluvit neuměl.

„Proč?“ výsměch nebo soucit? Proč zněl ten hlas tak monotónně?

„Prosím, pusťte mě,“ slova, která již vyzněla. Slova, která se nedočkají upřímné odpovědi.

„Rubínová kráska,“ směje se straka. Pohledem zkoumá levé křídlo zarputilé vrány a šklebí se nad strachem, který jí nutí tisknout končetinu více k tělu. „Rubínová kráska,“ chechtá se a propaluje černé stvoření svým pronikavým pohledem. „Rubínová kráska!“

„Proč?“ odpověď formou otázky. Jak lehké by bylo říci: „Protože chci domů. Protože tu nechci být. Protože se mi tu nelíbí. Protože se bojím toho, co přijde?“

Nemůže mluvit. Již ne víc. Hladká páska přes oči kazí pohled před sebe. Teplá dlaň a dotyk na líci. Slané perly stékající po tvářích.

„Pusťte mě, prosím,“ prosba. Drahokamy zkrášlující tvář nevidomé osoby. Drahokamy, jež se při dopadu na zem roztříští na tisícero kousků.

Vrána se krčí ve stínu straky. Strach z dosud nepoznaného. Převaha jednoho krkavce nad druhým.

„Rubínovou krásku neschováš!“ má rozšířené zorničky chtíčem. Nutkání krást je neukojitelné. Vzlétnutí dvoubarevného těla a záhy tvrdé přistání na černém ptákovi. Bolestné zaúpění, snaha bránit se, avšak hřbet je poset nespočtem ran ostrého zobáku.

„Rubínová kráska…bude má!“

„Dám ti hádanku.“ Kolébavý hlas protínající nesnesitelné ticho. „Straka vedle vrány sedá. Její krákavý hlas pronáší modlitby, prosby o rubínovou krásku.“ Ušklíbl se právě? Nebo to byla jen jeho představivost? „Zkus uhádnout, proč vrána tak úzkostlivě brání svou rubínovou krásku? A co rubínová kráska vlastně je?“ Ano, škleb. Hlasitý, nepotlačitelný. Proč by také ne? Převaha je jasná. Ten muž, cizinec, kdokoliv…on je tu pán, chlapče. Odpovědět bys měl, ale co? Rubínová kráska. Perla? Slza? Poklad?

„Něco cenného,“ praví opatrně. Jistota utíká jako minuty na časované bombě. Jedna chyba a bude po všem – ví to. Je si toho až děsivě moc vědom.

Straka si zpívá svou milovanou skladbu. Pohřební pochod v pomalém rytmu. Impuls adrenalinu neustupuje.

„Rubínová kráska,“ hlásá, „bude má!“ Trhá peří malé vrány. Trhá a nemilosrdně ničí. Ze zobáku jí stéká krev zuboženého krkavce nemohoucího se ani bránit jejím výpadkům.

„Možná poklad,“ hádá. Bojí se. Co když neuhodne?

„Rubínová kráska,“ usmívá se ten kdosi.

„Možná…drahokam.“

Řev. Šílený řev jako poslední vytí starého vlka na měsíc. Úlek. Obrovský strach.

„Chci domů, prosím. Pusťte mě domů.“ Modlí se, v dlaních tiskne rukávy své teplé mikiny.

„Hádej, chlapče, hádej,“ nabádá ho dotyčný. „Pokud neuhádneš…prohraješ.“ Výhružka? Upozornění? Co ve výsledku znamenají ta slova?

A straka ničí a krade. Každičký doušek kyslíku bere vráně ze zobáku. Na jejích zádech dělá paseku, jak neohrabaně vykrádá dosud netknutou hrobku.

„Rubínová kráska bude má! Bude má!“ Nemůže se hnout. Už ji ani nohy neudrží. „Bude má! Bude má!“

Ztrácí veškerý zbytek sil. Nohy se jí podlamují a oznamují tak soupeři jeho vítězství.

„Hádej, chlapče, hádej. Rubínová kráska…co je to?“

Neví. Přemýšlí. Rubín – drahokam…vzácný? Cenný? A proč kráska? Chamtivost? Zhrzená žena? Rudá vášeň?

Tak co je to?

„Za nápovědu ztratíš body a čas…ten utíká.“ Brousí si zuby. Mne si ruce potěšením.

Brzy…brzy bude i on vlastníkem jedné rubínové krásky. Brzy!

Slzy tečou z uhlových očí. Krev si dere cestu poničenými křídly a v ohromném množství dopadá na větev, kde se vsakuje do starého žíznivého dřeva.

Prohra. Je bolestivé unést to slovo – natož jej vyslovit.

„Rubínová kráska…bude má!“ bláznivý chechot chamtivé straky. Žádné meze v kradení! Ona chce a mít i bude! Ona určuje pravidla této hry.

„Víš, chlapče? Víš?“

Ticho jako v hrobě. Odpověď se mísí se vzlyky a ve výsledku ven nevychází nic. Jen skuhrání zraněné krysy.

„Řeknu ti to tedy,“ usmívá se od ucha k uchu. Do ruky vezme zbraň – ostrou, špičatou, s  hrotem lesknoucím se ve svitu měsíce. Pomalu nůž pokládá k hrudi bezbranného dítěte. „Řeknu ti to tedy, chlapče,“ sladce praví, „výměnou za to ale něco chci!“ Aniž by stačil protestovat. Aniž by řekl jedno jediné slovo…

Karmín proudem teče po jeho prsou. Teplé prameny lázeňské vody…Uklidňující vánek hrající si s listím.

Kde je? Proč tu je? Co tu dělá? A jak…jak se sem vlastně dostal?

Už nemusí přemýšlet nad zbytečnými otázkami. Už nemusí hádat nerozluštitelnou hádanku.

Ve chvíli, kdy ostří prořízne panenskou kůži a ponoří se do vinného jezera, už ví, že není cesty zpět.

A v poslední hlodavé myšlence udeří jej do hlavy odpověď.

Tu vrána mrtvě leží. Na větvi se nehne ani list, za to straka skáče štěstím…že ukradla, i když je z ní vrah.

Ve svém tmavém zobáčku si nese svůj poklad. Dosud teplý, hřejivý orgán tepající v posledních posmrtných křečích, zastavuje svůj chod a umírá. Stejně jako vrána, stejně jako buk. Stejně jako spousta dalších na tomto světě.

„Má…“ usmívá se vítězně, „má rubínová kráska.“

A když tlukoucí orgán vyřízl své oběti z hrudního koše, uslyšel tichý hlas, jenž k němu dorazil jen v podobě jarního vánku.

„Srdce,“ znělo to slovo. Známé i neznámé. Milované i nenáviděné.

Srdce bylo tou královnou. Tou neskonalou kráskou. A teď, když vyšla pravda najevo, mohl si zločinec dětské srdce uschovat ve svém pytli, kde na něj čekala již spousta dalších, již nehybných a studených, jak už to u mrtvých orgánů bývá…