DOOM

Pár: Victor von Doom/Johnny Storm

Věková hranice: od 15ti let

Obsah: Zvrhlé dílo jen pro otrlé čtenáře. 

Upozornění: Inspirace hledána ve filmu, ne v komiksu. 

„Tak kde je, Victore?“ vykřikla hystericky Sue. Její plavé vlasy jí vztekle vlály kolem hlavy a výraz v jejím obličeji byl podobný bohyni zkázy. Hněv s ní zmítal a v očích se jí odrážela nenávist, která ovládla její tělo. „Tak kde?!“ V tu ráz se její neviditelná bariéra vymrštila proti Doomovi a odhodila ho několik desítek metrů dozadu. Spadl tvrdě na záda a z úst mu vyšel přidušený sten. Ale úsměv ho nepřešel. Tak malá rána nemohla jeho pevně stavěné titanové tělo nijak poranit. Přesto to bylo vzrušující pocítit opět bolest, leč tak směšně malou.

„Kdo hledá, ten najde,“ posadil se. Kdyby neměl svou titanovou masku, Sue by mohla vidět jeho potěšený škleb. Očividně si celou situaci náramně užíval.

„Ty šmejde!“ Takhle rozzuřenou ji Reed v životě neviděl. Vyskočil do vzduchu a dřív, než mohla Invisible Woman uskutečnit další výpad svým neviditelným polem, obmotal se okolo ní a znehybnil ji.

„Sue,“ chytil jí hlavu do dlaní. Neposlouchala ho. Vypadala vyčerpaně a strhaně. Do očí se jí začaly vkrádat slzy.

„Kde je?!“ první hrášky se jí skutálely z temných studánek a po dlouhé době sebeovládání se konečně plně poddala svému zoufalství. „Victore, kde je?!“

Ale muž, stále sedící na zemi, se k odpovědi neměl. Dřív Sue miloval, ale ty dny už byly za ním. Teď už byli nepřátelé. A protože za to mohla především ona, užíval si tuto chvíli, kdy nad celým týmem Fantastic Four měl takovou převahu.

Nemohli mu ublížit, ne, pokud ho chtěli najít.

„Ty hajzle, kam si Johnnyho zavlekl?!“ Přidal se do hádky i Benjamin. Vyběhl z hromady odpadků máchaje kolem sebe obrovskýma rukama. Překážející kontejner skončil převrácený naruby. Velká voda se nesla tichými ulicemi New Yorku a ani Reed nedokázal svého přítele v běsnění zastavit. Na to byl Ben až moc silný.

Thing chytil Victora pod krkem, zdvihl ho do vzduchu a hned jej zase poslal k zemi. A Doom se jen smál. Jistě, to už bolelo o dost víc, než od Sue, ale i tak mu to nemohlo ublížit. Ne tak, aby nebyl schopný se zvednout a utéct, což už měl delší dobu v plánu.

„Je mi líto,“ zase se posadil, obklopen prachem a kusy silnice. Oklepal si svůj zelený plášť a pomalu se zvedl. Bodlo ho v zádech po tom posledním úderu, ale nedal to na sobě nijak znát. Všechna tato oběť byla snesitelná za pohled, který se mu dostal.

Ben funěl jak vzteklý pes. Sue se snažila dostat z Reedova sevření, hystericky sebou cloumala a z očí jí stékaly slzy. A Richards se snažil vše dostat pod kontrolu – jako vždycky. Ale ne vždy mu byl ten super funkční mozek k užitku. Možná, kdyby se pro jednou rozhodl řešit věci silou, byl by už Johnny s nimi. Ale komu není rady, tomu není pomoci. Jen ať si Reed hraje dál ty své hry. Doom se bavil – a to bylo to nejdůležitější.

„Je mi líto,“ pronesl znovu, „ale budu vás muset opustit. Doma na mě čeká hostina.“ Smál se. Jeho pobavený hlas se v ozvěnách odrážel o stěny panelových domů. Kdyby teď byla Invisible Woman volná, přerazila by mu nos. „Tak zase příště!“ Malý vrtulník se objevil nad jejich hlavami a než se kdo nadál, Victor se ho chytil a byl pryč. Jen vítr po něm zavál, víc však žádná stopa.

„Zabiju ho!“ vykřikla rozhněvaná Sue. Ne, nikdy neměla ráda násilí, ale teď, když šlo o jejího bratra…

Co měla dělat? Johnny byl stále ještě dítě! Její malý bráška! Proč to Doom udělal? Proč se rozhodl mstít takovýmto způsobem?

„Jestli Johnnymu něco udělá,“ zavrčel Benjamin, v ruce drtě zrezavělé kolo, „tak ať si mě nepřeje!“ vyhodil zbytek odpadu před sebe. Kolo se rozčtvrtilo o polorozpadlou stěnu a s hlušivým zaduněním dopadlo na zem. Reed si prohlédl oba své přátele. Chápal je, ale museli si držet klidnou mysl. Museli přemýšlet jako Victor, pokud chtěli Johnnyho najít. Nic jednoduchého, ale pracovali s ním přece tak dlouho. Bude to jen otázka času, než přijdou na to, kde ho ukrývá.

…

Doom ve svém malém vrtulníku putoval skoro hodinu. Přímá cesta bez překážek jej zavedla přes moře až na malý ostrov, kde měl svou základnu. Nikdo o ní nevěděl. Žádné radary ani sonary jej zde nemohly najít. Bylo to dokonale kryté místo.

Uprostřed ostrova se zřela velká betonová stavba. Na jejím vršku byla přistávací plocha. Přistál na ní a výtahem se vydal dovnitř budovy. Dveře cinkly a otevřely se. Vstoupil do tmavé místnosti, která se na jeho povel rozsvítila.

Johnny byl stále tam, kde jej nechal. Usmál se. Byli si se sestrou tak podobní! Jenže na ženy člověk nemůže být tak hrubý. Ne, ženy by se pod takovým zacházením brzy zlomily.

„Jak se ti vede, Johnny?“ zeptal se blonďatého chlapce krčícího se v rohu místnosti. Byl otlučený a znavený. Zdálo se, že zrovna podřimoval, když Doom přišel. Ale zase se probral s jeho příchodem.

Jindy upovídaný a sebevědomý nyní seděl v tom rohu jak hromádka neštěstí. Vlasy měl slepené potem k tváři a byl celý špinavý, jak zde tvrdnul už déle, než týden bez možnosti se jít umýt.

„Nějak nám to tu zasmrádá,“ usmál se Victor. Johnny mu věnoval nevraživý pohled. „Jsi dnes nějaký tichý,“ usmál se a přešel k němu blíž. Blonďák ho celou dobu bedlivě sledoval. „Hm, jsem unavený,“ prohlédl si jeho zdevastované tělo, „mám chuť se trochu pobavit!“

Popadl chlapce za loket a postavil ho na rozklepané nohy. Johnny se nestačil bránit. Než si stihl uvědomit, co se s ním děje - byl opřen o adamantový stůl.

„Pusť mě!“

„Ale no tak, víš, co jsme si říkali?“

Věděl to moc dobře. Victor mu to říkal neustále, on se přesto však nevzdával. A ani dneska s tím nehodlal začít. Když mu Doom strhl kalhoty, zajiskřil a stal se živou pochodní. Všechno jeho oblečení začalo hořet a na zem dopadalo v podobě popelu. Victor se smál. Blonďák mu nemohl ublížit. Jen nechal vzplanout jeho zelený plášť, ale fyzicky ho nedokázal zranit. Jeho tělo tak slabý žár nemohl poničit.

„Opět ta samá hra?“ zasmál se. Chytil jej za vlasy a zaklonil mu hlavu. Johnny sykl bolestí. Zvyšoval teplotu svého těla, ale bylo to k ničemu. Pokud by se dostal na teplotu supernovy, aby ho dokázal aspoň zranit, schytaly by to zemské sféry a s nimi i zbytek světa. „Už mě to přestává bavit, Johnny,“ ústy se přiblížil k jeho rozžhavenému uchu. Hrál si s ním – jak jen ho to bavilo! Sice pokaždé skončili na adamantovém stole, který Johnny nemohl poničit, ale dokud stačil k uspokojení jeho choutek, tak mu to nevadilo. Nebylo to moc pohodlné, ale znal i horší pozice.

Chytil mu ruce a nasměroval si ho čelem k sobě. Jeho tělo bylo rozpálené – ano, cítil ten žár. Bylo to zábavné a příjemné mít nad někým silným takovou převahu.

„Pusť mě, Victore!“ kdysi byl ten hlas pevný a neústupný. Z jeho úst vycházela hanebná slova a výsměch, ale dnes…dnes to byl ukňouraný nářek. Jak jen jej Doom znemožňoval! Jak moc mu dokázal pošlapat hrdost a vášeň pro spravedlnost.

Ne, svět nebyl spravedlivý a Fantastic Four by si to měli také už konečně uvědomit.

„Pohrajeme si, Johnny, co ty na to?“ Usmál se kdysi slavný a vážený muž. Chytil chlapce za boky, doslova jej drtil svým stiskem. Mladík zakřičel bolestí. Ležel na zádech na rozehřátém stole jako už tolikrát před tím a přál si umřít. Teď hned, co nejdřív! Hanbou by se musel propadnout, že tohle kdy nechal dopustit!

Victor mu nekompromisně roztáhl nohy. Jistě, Johnny byl skutečně rozžhavený…všude. Jeho penis byl v jednom ohni. Plamen na jeho špičce hrál jiskřivou hru. To Victora bavilo. Pohled na to byl skutečně vzrušující.

Jenže stejně, jako byl po celém těle Storm rozžhavený, tak byl Doom ledový. Nezničitelný titan pokrývala celé jeho tělo…úplně celé. Johnny mu prostě nemohl ublížit – ne tímto slabým obranným ohněm.

Victor si olízl rty. Ach, jak jen tohle zbožňoval!

Svým klínem se prodral mezi mladíkova stehna a roztáhl mu nohy ještě víc. Johnny mu položil dlaně na hruď a snažil se jej od sebe odstrčit, ale neměl tolik síly na to, aby to zvládl. Doom byl starší, silnější a odolnější.

Victor se do něj jediným pohybem dostal. Bez přípravy, bez upozornění. Propíchl ho jako šíp. Prodral si cestu až do útrob mladého těla a ukájel v něm své choutky. Žádná žena by jej nepřijala s těmito praporci. Ublížil by každé z nich. A i když z něj byl padouch, taky toužil po tělesném uspokojení. Chtěl opět zabořit hlavu do dlouhých voňavých vlasů. Hnal se za pohlazením a líbivým ženským úsměvem. Ale v posteli byl až přílišně obdarován. Sen každé ženy se v tu chvíli změnil v noční můru.

Kolika krásným a zralým růžím tím ublížil? Kolik krásek jej od sebe hnalo hanlivými slovy? A kolik žen mu spočinulo v náruči se slzami v očích?

Ženy jsou poupata. Křehké, jemné a kvetoucí jen tehdy, když je o ně dobře postaráno. Ale Doom tohle nemohl splnit. Jeho tělo bylo chladné. Zvíře prahnoucí po uspokojení nemohlo dopřát svému něžnému protějšku tolik potřebnou péči. A už nechtěl vidět v těch zraněných očích strach. Rozhodl se proto otočit stránku a pokusit se experimentovat. Chtěl lidské tělo, ne žádnou náhražku, a slyšel, jak dokáže být mužská schránka uspokojivá. Jen najít správný terč. Cíl, který mu bude stačit. Jenže kde takového člověka najít?

U nepřítele. Vždyť Sue byla vždy tak nádherná a přitažlivá. A její bratr…ten tu byl taky. Netoužil po něm, ani náhodou. Jen chtěl vyplavit všechen ten stres a napětí. Stormovi byli po jeho boku takovou dobu, a pak jej zradili. Bylo na čase jim to vrátit. A tohle byl ideální způsob, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Navíc byl Johnny mladší, než jeho sestra a měl poměrně dívčí rysy. Byl štíhlý, blonďatý a jako Sue zdědil oči a nos po své matce. Zkrátka se dokonale hodil pro tento plán.

A tak tu teď před ním ležel a snažil se mu bránit. Ale bez zbytku týmu byl jen slabé stéblo bez šance na vítězství. Doom si ho vychutnával, užíval si každou chvíli strávenou jeho pleněním. A dnešek si hodlal užít o to víc, neboť tušil brzký konec svých her.

„Nebraň se, Johnny,“ zakousl se mu do krku. Chlapec zasténal bolestí, snažil se od muže odvrátit, dostat se pryč z jeho blízkosti, ale nemohl. Nedokázal to. Doom přirážel do jeho těla a tím v něm vyvolával změť bolestivých vzpomínek na všechna tato muka, která si zde již prožil. Útroby jeho těla pálily. Hořely silněji, než plamen pokrývající jeho tělo. Cítil tu bolest intenzivně a snažil se od ní uprchnout, jenže Victor byl až příliš skutečný. Nešlo této realitě uniknout.

„Nech mě, Victore!“ Neplakal by. Nikdy by se tak nesnížil. Přesto měl slzavé oči. Jenže horkost vlastního těla ty nicotné kapky proměnila v páru. Žádná stopa po nich nezbyla, jen svíravý pocit uvnitř těla.

„Ne,“ přirazil doň hrubě. Zavřel oči a zrychlil. „Ne! Nepřestanu!“ smál se a dál přirážel. „Budeš tu navždy, Johnny. Budeš má hračka. Náhražka za Sue! Ale nevadí mi to, ne! Ty mi dobře posloužíš!“ Stůl sebou začal kmitat ze strany na stranu. Byl zasazený do země, ale ty pohyby byly i na něj příliš prudké a silné. Tělo naráželo do těla. Titan se ztrácela v plamenech. Victor svíral Johnnyho hrubě za boky a nelidsky a neosobně se uspokojoval. Chlapec měl své ruce stále položené na jeho hrudi, už v nich však nebyl odpor. Poddaně se o něj opíral a hledal oporu. Chtěl shořet ve vlastním ohni, spálit všechnu tu pokoru. Nikdy si nemyslel, že bude tak zoufale slabý, a vida, nakonec přišlo takovéto odhalení. Nenáviděl se za to. I přes svou nově získanou moc byl prostě proti Doomovi slabý.

„Už jen…kousek.“ Zavzdychal Victor, oči maje zavřené. Cítil to. Jak se všechny negativní emoce hromadí do jediné části jeho těla. Jak z něj odplouvají stres i frustrace společně se zármutkem a pocitem prázdnoty. Přirážel dál a dál. A Johnny si přestával uvědomovat přítomnost. Plamen na jeho kůži začal uhasínat. Byl slabší a slabší, až nakonec zcela uhasl a před Victorovy zraky spočinulo nahé alabastrové tělo pokryté špínou a modřinami.

To jej uvedlo do ještě větší razance a než se chlapec pod ním nadál, naposledy přirazil – ale tak silně, že v něm byl až po úplný kořen svého mužství a chlapci tím natrhnul otvor. Bolestivý výkřik byl překřičen úlevným stenem. A na rozpálenou pokožku dopadla studivý titan a zchladila tak mladé tělo plné bolů a nových zranění.

Victor funěl. Nedokázal tak rychle zklidnit svůj dech. Jeho hruď se kvapně zdvihala a opět klesala. A Johnny ležel uvolněně pod ním – nejspíš omdlel, neboť se vůbec nehýbal.

„To je ten kousek štěstí, co mi byl dopřán,“ špitl Doom a konečně se z chlapce zvedl. Ano, Johnny byl v bezvědomí. Victor jej pohladil po tváři. Byla tak klidná a mírumilovná, bez jediné vrásky. Doom byl tím zjevením okouzlen. Uchopil mezi palec a ukazováček jeho bradu a políbil jej. Pak z jeho těla nechal vyklouznout svou povadlou chloubu a společně s tím i sémě, jež do chlapce zasel. Jeho sperma se zbarvilo do ruda. Victor nad tím výjevem neměl co dodat. Bylo to kouzelné a zároveň nechutné. Věděl, že s takovým zacházením se bude muset se svým obětním beránkem brzy rozloučit, ale nevadilo mu to. Teď vše záleželo na zbytku týmu Fantastic Four. Zda naleznou chybějícího člena, nebo jej nechají napospas Doomovi.

Nahý odešel z pokoje nechaje chlapce ležet na stole. V druhé místnosti se oblékl a pak zašel do své laboratoře, ve které chystal další důmyslnou past na své nepřátele.