Dvě slova

Pár: Kurama/Hiei

Věková hranice: bez omezení

Obsah: Někdy, i když Vám není dopřáno být spolu, stačí ke štěstí pouhá dvě slova, abyste věděli, že nejste na světě sami. 

Byla noc. Obloha byla černá a posetá šedými stahujícími se mračny ohlašujícími příchod bouře. Srpek měsíce nebyl vidět na sazemi zašpiněném nebi, jen dvě největší hvězdy odrážely jeho svit. Krajina byla pustá a prosáklá krví. Nad zemí se nesl zápach hniloby. Rudý plášť pokryl kdysi zelenkavou louku a udusil ji ve své náruči. Žádné zvíře ani rostlina se v té oblasti nevyskytovali. Jen smrt. Dlouhá a bolestivá smrt, jež si brousila zuby na svou další oběť.

„Agh,“ zasténal černovlasý přízrak a chytil se za poraněné rameno. Kolem prstů přiložených k ráně mu začaly stékat potůčky krve. Ze znehybněné bezvládné ruky mu vypadla katana.

„Na víc se nezmůžeš, Hiei?“ Zachechtala se stvůra stojící naproti němu. Byla tak dva metry vysoká a její široká silná ramena vypovídala o její fyzické kondici. Tvář neměla lidskou, ale zvláštně hranatou s dvěma očima v úrovni kořene malého zakrnělého nosu a třetím okem na čele. Měla dvě velké ruce a dvě dlouhé nohy, atypická byla však její chapadla zakončená ostřím, jež jí trčela ze zad. V jedné chvíli s nimi sekal nekontrolovatelně kolem sebe a v dalším momentě jimi uchopil zesláblého chlapce. Vynesl to malé drobné tělo do výšky nad sebe, aby mu ukázal ostatní odvážlivce, jež se mu pokusili zkřížit cestu.

„Hleď!“ Otočil ho směrem k pusté louce, kde se zřelo pět mrtvých přízraků. Dvěma z nich chyběly končetiny. Ty se v posmrtné křeči ještě teď škubaly mimo dosah svých těl. A tři z nich skončili bez hlavy. „Za chvíli i ty vkročíš do světa za branou!“ Prohlásil netvor majestátně a hlasitě se začal smát. Odhalil tím dvě řady křivých nažloutlých tesáků a rozdvojený jazyk máchající s sebou ve vzduchu jako had. Hiei se zamračil. Kde je Mukuro, když ji potřebuju?! Napadlo ho rázem. Nehodlal však svému protivníkovi dát najevo své myšlenky. On přeci nebyl ten typ, který spoléhal na ostatní. Ne. Co má být, to nechť se stane. Zavřel smířeně oči a nehal dít se dílo boží.

Namísto očekávané bolesti se však nic nedostavovalo. Dával si snad soupeř na čas? Chtěl si vychutnat jeho porážku?

Pootevřel zvědavě jedno oko. Jaké to pro něj bylo překvapení vidět ve stvůře zapíchnuté trnité kopí! Podle očekávání začal klesat k zemi. V rameni mu bolestivě škubalo a nohy již neměly sílu udržet ho vestoje. Nemotorně dopadl na zem, a aniž by zkoumal nově příchozího, ustlal si na seschlé trávě. Mrtvá příšera jej následovala. Leželi tak vedle sebe, jeden mrtvý a druhý zcela vyčerpaný, jako staří přátelé. Nehybně, s očima upřenýma do nebe.

Náhle se nad ním zjevil jeho zachránce. Jeho smaragdové oči zvědavě probodávaly zesláblého bojovníka a úsměv mu krášlil tvář. Rudé vlasy Hieiho zašimraly na nose.

„Kuramo?“ Nevěděl, zda mu oči nelžou. Zda jen vyčerpáním nemá halucinace. Přeci jenom – byli na území Mukuro, co by tu dělal tak daleko od vlastního sídla? Tu myšlenku však nestačil dokončit. Jak už to u něj bylo zvykem, když vyplýtval veškerou svou sílu, upadl do regeneračního spánku.

Když se o pár hodiny později probral, zjistil, že nic nevidí. Trochu nepříjemné zjištění po souboji na život a na smrt. Nepropadal však panice. Uvědomoval si přítomnost třetí osoby na válečném poli. Stal se snad jejím vězněm?

Pohnul dlaní. Překvapilo jej, že kolem rukou nemá obvázaný žádný provaz. Svědčilo to o tom, že se ho únosce nechystá zabít, alespoň ne hned. Trochu se uvolnil pomocí dvou hlubokých nádechů. Klid prostoupil jeho myslí. Teď se mohl plně soustředit na všechny smysly.

Pomalu si sňal pásku, která mu mařila pohled na svět kolem sebe. Do očí se mu bolestivě zabodl sluneční svit. Jak dlouho mohl být mimo? Pět až šest hodin?

„Tak ses konečně probudil, Šípková Růženko?“ Bylo to spíš oznámení, než otázka. Ten, kdo to pronesl, měl hluboký tenorový hlas a stál jen pár kroků od něj. Hiei stočil pohled jeho směrem. Jaké to pro něj bylo překvapení, když jen dva kroky od něj seděl na honosném velkém křesle jeden ze tří králů Zásvětí! Začínal nabírat podezření, že všechno není úplně tak, jak by mělo být.

„Co tu dělám?“ Věnoval Yomimu nedůvěřivý pohled. Již dávno seděl a i přes bolest v rameni zaujal bojovou pozici. V Zásvětí sice vládl mír, ale na území nepřítele se mohlo snadno stát, že se již nevrátí živý.

„Mě se neptej,“ šklebil se Yomi, dosud tichý a klidný. „Já nebyl ten chrabrý rytíř, který ti pomohl z nesnází.“ Oznámil mu suše. „Ne. To Kurama ti přispěchal na pomoc.“ Pohrdavě se zasmál. Nejspíš se nastalou situací dost bavil. Ačkoliv mu nepřítomnost zraku bránila v pohledu do Hieiho tváře, byl si jistý, že má zmatený a nechápavý výraz. Z jeho zrychleného dechu navíc dokázal vyvodit, že mu krví začíná proudit adrenalin. „Kuramo?“ oslovil král svého generála. Ten vyšel ze stínu rohu na denní světlo proudící do pokoje skrz velký otvor ve zdi. V lidském světě by v něm jistě bylo okno, tady si však na takové triviálnosti nepotrpěli. Kurama měl neutrální výraz, jen jeho oči prozrazovaly jeho radost ze znovu setkání se starým přítelem. Náznakem se před Yomim uklonil a vyčkával na rozkaz. „Postarej se o našeho hosta. Mukuro za něj dá jistě vysokou odměnu.“ S těmi slovy se král zvedl z křesla a odkráčel pryč z místnosti nechaje dva staré známé o samotě.

„Vysvětlíš mi, co to má znamenat?“ Zavrčel Hiei hned poté, co za Yomim zaklaply dveře. Rudovlasý muž mu věnoval chápavý výraz. Přesto mu jeho otázku nezodpověděl. Namísto toho začal mluvit tak, jako by se za ním Hiei zrovna stavil na šálek čaje a partičku šach.

„Hiei, je to už tak dávno.“ Přikročil k příteli a bez upozornění je objal. Černovlasý přízrak se ani nehnul. Kurama míval slabé momenty, kdy se choval až nepřiměřeně lidsky, jeho tahle stránka však nikdy nedokázala nijak dojat. Prostě vyčkal, až si odbude své přivítací ceremoniály a bude schopný mu odpovědět.

„Byl jsi zraněn,“ zašeptal během objetí Kurama. „Lidé od Mukuro byli příliš daleko na to, aby tě stačili přivést do sídla včas, abys přežil. Dostat tě sem bylo jednodušší.“ Vyjasnil mu konečně, ačkoliv měl Hiei stejně podezření, že to byla jen hloupá výmluva. „Chyběl jsi mi.“ Dokončil svůj monolog, čímž menšího chlapce naprosto odzbrojil. Že byl Kurama sem tam sentimentální, věděl, nikdy se v jeho blízkosti však nevyjadřoval až tak důvěrně. Nereagoval proto na jeho slova. Rudovlasý muž si to nejspíš vyložil po svém. Zabořil své prsty do černých vlasů s bílou kšticí ve tvaru hvězdy a přitáhl si jej k sobě ještě blíž. „Víš,“ pronesl po chvíli, když se konečně odtáhl, „vždycky jsem tě miloval.“ Svěřil se. Hiei se odtáhl. Ne, ta slova neslyšel poprvé. Byla vyřčena už dávno, před desítky let. Když byli mladší a teprve se poznávali. Černovlásek sklopil hlavu k zemi. Dokázal porazit řadu nepřátel, zvládl se postavit těm nejohavnějším stvůrám, ale vyznání lásky? To nebyla jeho parketa. Nebyl vychován láskou, ale nenávistí. Neprožil dětství jako jiní po boku své matky, ale byl samorost. To, o co se Kurama snažil, pro něj bylo cizí. A upřímně – ani o to nestál.

„Zakázal jsem ti přede mnou o takových věcech mluvit, Kuramo,“ prskl Hiei. „Moc dobře znáš můj postoj vůči tvé lidskosti.“ Mračil se. Byl vzteklý. Prostě to udělal znovu. Zahnal ho do kouta a tím svým přiblblým úsměvem se ho snažil odzbrojit. Ale Kurama se nepřestával usmívat. Přisunul se blíže k němu a bez varování si jej přitáhl za neporaněné rameno blíž k sobě. V druhý okamžik se jejich rty spojily.

Hiei chutnal po krvi. Železitá pachuť, tak moc Kuramovi známá, by jiného přiměla ustoupit. Jeho však ne. Přízrak naopak cítil višně, sladké zralé višně… Než tomu dotyku stačil podlehnout, vší silou se zapřel Kuramovi o hruď a odstrčil ho od sebe. Ten spadl tvrdě z lůžka na betonovou podlahu a zaskučel jak pes.

„Nevím, o co ti jde,“ zasyčel Hiei, „ale já o tohle nestojím!“

K jeho úžasu se Kurama nemračil, nebyl naštvaný, ale ani veselý. Prostě se na něj usmíval tím svým typickým způsobem vzbuzujícím v Hieiovi vlnu vzteku. Rudovlásek se pomalu zvedl a oklepal se.

„Ale stojíš,“ oponoval, žádné ne pro něj nebyla odpověď. „Jen se toho bojíš. Tak moc, že radši utíkáš. Nikdy jsi nebyl srab. Nenuť mě si to teď o Tobě myslet.“ Tohle byla podpásovka. Moc dobře věděl, jak je přízrak hrdý a že urážka na cti by mohla začít nelítostný boj na život a na smrt. Jenže znal svého přítele velice dobře, takže si byl jist, že bojem to neskončí, nýbrž dokazováním. A jak předvídal, tak se i stalo.

„Já,“ zavrčel Hiei, „nejsem srab!“ Postavil se zprudka na nohy, leč trochu zavrávoral pod tíhou nezahojených ran. Uchopil Kuramův límec do dlaní a přitáhl si ho zprudka k sobě. Jejich rty se opět spojily, tentokrát to byl však vášnivý a pokojný polibek. „Nejsem,“ nadechl se Hiei, „srab!“ Silně jej udeřil do ramenou, čímž jej donutil ulehnout na lůžko. Hned na to se naň rozkročmo posadil. „Nejsem,“ jeho přesvědčení začalo kolísat. Už neměl tak sebejistý hlas, vztek začal vyprchávat.

„Nic mi nedokazuj,“ pohladil jej jemně Kurama po tváři. A k jeho překvapení se přízrak do toho pohlazení opřel. Se zavřenýma očima si vychutnával ten dotek. Snad jako by se zapomněl, jako by přestal myslet na vše kolem sebe. Pro jednou jako by chtěl cítit i něco jiného, než prázdnotu a bolest.

„Jsem srab,“ vydechl úlevně. Pootevřel oči, ze kterých mu skáply dvě malé zbloudilé slzy, velké asi jako nedozrálý hrášek. Sotva stekly z jeho tváře, proměnily se v drahý třpytivý drahokam. Dopadly na postel a z té se skutálely na zem. Kam dál putovaly, už nepostřehl ani jeden. Těžko říct, co se v Hieim odehrávalo. Nikdy k nikomu nepřilnul, i svou sestru od sebe odehnal, aby ji držel dál od nebezpečí. Neměl přátele, jen Yusukeho, kterému svou přízeň dokazoval neustálými spory a dohady. Kurama k němu měl vždy nejblíž. Možná díky své minulosti prokleté lišky, možná si více rozuměli díky podobnému osudu. Kurama ho miloval už dávno, ale skutečně nikdy nečekal, že se dožije dne, kdy mu ty city Hiei oplatí.

Tu dojemnou a sladkou chvíli přerušilo rázné zaklepání. Hiei okamžitě odskočil od Kuramy, jako by se bývali byli jen trochu porvali a došlo k menší výměně názorů, přesto se Yomi ve dveřích zastavil a podivně zavětřil ve vzduchu. Ušklíbl se. Jak již bylo řečeno, přišel sice o zrak, ale ostatní smysly měl zostřené na maximum. Ty všudy přítomné elektrické výboje a vůně vášně mu nebyly cizí.

Hned za jeho zády se zjevila Mukuro. Zahalená v dlouhém potrhaném kabátě s kapucí přes hlavu a kukátkem lesknoucím se v záři slunce se na ty dva před sebou mračila. Yomimu předala látkový pytlík s drahokamy, jak slíbila – cena za osvobození svého nejlepšího vojáka.

„Jdeme,“ rozkázala a bez dalšího slova se otočila na patě a vyrazila po dlouhé chodbě ke vchodovým dveřím. Hiei nečekal na další výzvu. Naposledy pohlédl Kuramovi do smaragdových očí plných citu, a beze slova vyrazil za svou paní.

Kurama sledoval jeho vzdalující se záda, dokud nezmizely za dveřmi.

„Nelituješ toho?“ přerušil jeho rozjímání Yomi, který stál pod kamennou římsou u otvoru ve zdi.

„Čeho přesně bych měl litovat?“ pousmál se Kurama. „Vždyť jsem získal přesně to, co jsem chtěl…“ Odvrátil zrak od svého krále a odešel. Yomi v pokoji ještě chvíli stál a z otvoru ve zdi sledoval Mukuro a jejího věrného psa, jak opouští jeho území.