Ďáblův služebník

Pár: Drákula/Kněz

Věková hranice: od 15ti let
Obsah: Boží děti ani svatý chrám neochrání.

Černočerná noc byla zkrášlená pouhým vybledlým srpkem v kupě roztahaných temných mraků. Chladný vítr vál po mlčenlivém hřbitově a zanechával za sebou smršť roztahaných suchých listů. Les byl nezvykle pokojný a na půdě se nezřela jediná zvěř. Stromy sebou cloumaly při zasáhnutí božího dechu a jezerní hladina se rozvířila při každém doteku strhnuté zbloudilé větvičky. Stébla trav se skláněla k zemi a odevzdaně klopila svůj pohled k vyschlé hlíně.

Na vyvýšené planině stála sakrální stavba, s věžemi táhnoucími se až k nebesům. Upozorňovala na sebe bílými zdmi a všudypřítomnými kříži, vztyčenými k němému nebi. Prudký vítr bušil do zavřených oken a dával tak vědět každému obývajícímu chrám o blížící se pohromě. Obrovská vrata byla uzamknuta na tři západy a podepřena silnými kůly. Zevnitř budovy se ozýval jemný ševel. Snad jako by meluzína proklouzla do stavby a pobíhala po liduprázdných kamenných chodbách.

Koridor zdobený obrazy ve zlatých rámech byl ponořen do hluboké tmy. Na rozlehlých pavučinách se nezřelo jediného hmyzu. Kostel byl zcela bez života, v jeho žilách nekráčel žádný člověk. Místnosti byly opuštěné, bez života, až na…

Srdce chrámu Božího bylo přeplněno hlavami. Těla na těle klečeli lidé vedle sebe, oči měli zavřené, hlavy sklopené k podlaze a v dlaních růžence. Před nimi, u oltáře, pod obrovským křížem, stál kněz v černém rouchu s blonďatými vlasy dotýkajícími se jeho hrudi a tiše pronášel slova modlitby. Osoby v kápích mu naslouchali, opakovali jeho slova a  pevně v ně věřili.

Mračna se zatím semkla k sobě, že ani srpek nebyl v dohledu. Z nebe začaly padat první krůpěje deště, načež atmosféra zhutněla a první elektrické výboje začaly létat k zemi.

Prudké ostré světlo ozářilo hlavní loď skrz okna a rána, jež jej následovala, otřásla stavením až po jeho základy. Zvony se halasně rozezněly celým kostelem, až sebou věřící zděšeně cukli a nejednomu z nich z úst vyšel vylekaný výkřik.

Děti se tulily ke svým matkám, ženy k manželům, Boží slova však neutichala a dál byla šeptána bezmocnými lidmi majícími v chrámu svou poslední naději na přežití.

„Všemohoucí a milosrdný Bože,

pohleď na naše trápení.

Zbav nás toho, co nás tíží, a ujmi se nás,

abychom pocítili tvou otcovskou dobrotu a lásku.

Pane Bože, prosíme tě o pomoc.

Pomoz nám v téhle tísni a strachu.

V tebe věříme a v tebe doufáme.

Stojíme vždy při tobě.

Amen.“

Zoufalé prosby se v ozvěnách nesly až do věží kostela. Strachy stáhnutá hrdla vydávala přiškrcený zvuk. Úzkostné nářky dívek prohlubovaly beznaděj všech modlících. Hřmot zvenčí zaduněl o stěny Božího chrámu. Stavba se opět otřásla. Pilíře se rozechvěly, lavice se převrátily a obrazy Svatých spadly na zem.

„Smilování!“ křičeli věřící.

„Smilování!“ ruce sepnuté v jednu, v nich růžence, jež drtily mezi prsty. Korálky se jim zarývaly do prstních polštářků a křížek za sebou zanechával ve vnitřní dlani otisky. Další rána a první ze sloupů skončil na zemi. Kamení se rozštěpilo jako křehké sklo o dlážděnou podlahu a vynutilo si tak pozornost všech božích dětí.

„Zemřeme tu!“ ozval se jeden z nich. Ten, který jako jediný viděl skutečnost takovou, jaká byla, a nenechával si mysl poplést hloupými iluzemi. „Všichni tu zemřeme!“ hystericky svíral svou tvář a trhaně oddechoval. Klečel na zemi, kus od zničeného pilíře, a plakal. Všichni se kolem sebe začali nejistě ohlížet. Nikdo v sobě již neměl tu hřejivou naději, s níž do kostela vstupoval. Snad kdyby rovnou utekli ze vsi a nevěřili slovům svého faráře. Snad kdyby se rovnou sbalili a uprchli hodně daleko z těchto krajů…snad by se tehdy zachránili. Ale nyní? Co jim zbývalo? Neměli kam utéct, byli tu v pasti! Sloupy se bortily, kostel se pod každou ránou otřásal a bylo jen otázkou času, kdy stavení zcela podlehne nebeským úderům.

„Smilování!“ vykřiklo několik z nich s uslzenými tvářemi.

„Smilování!“ přidali se další.

„Nic nepomůže! Nikdo nás nezachrání!“ hlásal zas ten nevěřící. 

„Mlčte!“ zvučný hlas nebojácného kněze donutil samotné zvony k pohybu. Výkřiky bezmoci utichly a všechny pohledy se nasměrovaly k Božímu poslu. „Bázeň je to, co od nás nepřítel očekává!  Zažeňte svůj strach! Tato půda posvěcená nás všechny ochrání!“

„Ochrání?!“ černá ovce nevěřila jeho slovům. Vzbouřila se proti nim.

„Nepřítel, jak věřím, si do Božího chrámu vstoupit nedovolí!“ ujišťoval je kněz.

„Nedovolí si vstoupit?!“ znehodnocoval slova božího služebníka.

„Vstaň, bratře můj,“ shlédl k němu pevně farář a levou rukou poukázal na kříž za svými zády, „a pohlédni na tento kříž, jímž spasen’s byl a nyní v něj nevěříš!“

„Ne! Nevěřím! Jak vám, tak ani JEMU již jediné slovo! Všichni tu zemřeme! Všichni!“

„Nenech svou duši pohltit strachem. Věř v Krále svého a on Tě ochrání!“

„Ne! Už nikdy víc! Již není pochyb, že ON si pro nás přijde! Stojí za hradbami kostela a čeká na pravou chvíli!“ rozechvěle klesl k zemi, leže na levém boku a pokrčen do klubíčka. Rukama si drtil hruď, snad jako by se snažil ochránit svou duši…své srdce před nezvratným osudem.

„Děti Boží, dál se modlete! Neztrácejte naději, Pán nás ochrání!“ hlásal dál kněz svá smělá slova a pevně v dlaních tiskl křížek. „Amen!“ zakřičel, čímž se další hrom ztratil v jeho hlase. „Amen!“ opakoval. „Amen!“

Lidé zpívali, šeptali modlitby, hlasitě prosili a tišili své blízké.

„Amen!“

„Amen!“

„AMEN!“

Blesk se vřítil skrz čelní sklo do Božího domu a svým úderem k zemi přišpendlil obrovský kříž, který jen těsně minul faráře stojícího pod ním. Záblesk všechny oslepil, střepy zaplnily celou podlahu a rána, která rozbouřila nebesa, přehlušila jejich modlitby. Zvony sebou klinkaly ze strany na stranu a jejich žalozpěv se rozlehl celým kostelem. Na varhany dopadl obrovský kus stropu a rozdrtil je pod svou váhou. Pisklavý tón se naposledy rozezněl chrámem Božím a pak utichl pod tíhou dalších kamenů.

Chaos, křik, zmatek, strach…

Ovečky prchaly do všech stran snažíce se schovat, ukrýt před zraky nepřítele. Někteří zamířili ke vstupnímu portálu, čímž se dopustili své osudné chyby. Dveře dosud zpevněné silnými kusy dřeva se v minutě rozpadly jako hrad z karet. Hned na to tucet šípů vletěl do chrámu a první z vesničanů jimi byli zabiti.

„Smilování!“ křičeli lidé, když vojsko vešlo do Božího domu. „Smilování!“ prosili, škemrali. Vojáků přibývalo, až se vynořil i poslední z nich. Mladý muž v těžké zbroji kráčel burácivými kroky do středu dějství. Jeho dlouhé havraní vlasy mu vlály kolem hlavy jako vzteklí hadi, obličej měl zkroucený do výsměšného šklebu a v bezedných očích mu planul oheň toužící po vyhlazení celé této podřadné rasy. Tváře měl zdrsněné neoholeným vousem a úzké, vínově rudé rty nechávaly na svět pohlédnout dvě bílé rovné řady zubů. Nos měl mírně vyvýšený a černé obočí nadzvednuté v nekončícím ďábelském pošklebu.

„Smilování!“ skočila mu jedna z žen k nohám a zoufale mu drtila koleno v brnění svými dlaněmi. „Smilování!“ líbala jej na nárt nohy. „Prosím! Smilová-!“ ani nedořekla sklíčené volání a už její hlava ležela volně na studené podlaze. Kaštanové vlasy ji spadly do obličeje a tím schovaly posmrtnou křeč čelisti, která se samovolně ještě naposledy otevřela.

„Nádhera,“ utřel ostří svého meče do pláště, který měl připevněný na zádech. Karmín se vpil do uhlové bavlny a zanechal po sobě temný flek. Bezpáteřný král se rozchechtal celou síní, až se ozvěny jeho smíchu rozezněly do širého kraje, kde pohnuly tisícletými náhrobky. Obrovský kamenný kříž vévodící hřbitovu se rozechvěl a jen co pekelný chechot utichl, praskl vejpůl a rozpadl se na nespočet kusů.

„Opusť chrám Boží, Satane!“ rozehřměl se kostelem hlas kněze, jenž dosud pouze nečinně přihlížel k hrůze před svými zraky. Jeho výraz byl plný úzkosti a nedůvěřivosti. Srdce mu bušilo rychlostí křídel malého ptáčka, jako by mu chtělo vyletět z hrudi. Nechal svou dlaň klesnout na levé prso, kde orgán kvapně pulsoval.

Proč? Proč se tohle děje?! Pohlížel k černým nebesům, nyní odhaleným díky zničené střeše. Proč nás, Pane Bože, trestáš? Je toto tvůj druh ochrany? Chceš své děti nechat vyvraždit, aby již víc nemuseli trpět?

Ale proč takto? Proč tímto způsobem?

Z očí mu vyhrkly slzy. Třepetaly se na jeho dlouhých tmavých řasách, které jim bránily v úniku, nakonec si však stejně dobily cestu ven a sklouzly po hladkých lících až k bradě, kde se zatřepetaly na jejím samotném konci a s novou posilou dalších perel skáply na zem.

Proč to tak musí být?!

„Opusť dům Boží, Satane!“ vykřikl znova s tvářemi rozohněnými doruda, studánkami skleněnými od neutichajících vzlyků a vlasy rozházenými kolem bledého obličeje, nyní vypadajícího tak zdrceně.

„A co když ne?“ odpověděl mu hluboký tenorový hlas s lehkým chrapotem v pozadí. Služebník boží pohlédl do temných očí zlého ducha a do těla se mu jako jed vpil neudržitelný vztek. Sepnul dlaně, v nichž svíral růžence, v pěst, až se mu hrana křížku zařízla do dlaně a nechala z ní stéct krvavou slzu.

Rozhlédl se kolem sebe, aby viděl všechnu tu pohromu. Uvězněná těla pod troskami kostela, krvácející dospělí, děti plačící nad svými rodiči, lidé bránící se před bezcitnými bojovníky…

Křik stále neutichal, krev barvila bílé zdi a ničila nevinnost domu. Kněz trpěl pohledem na své děti. Chtěl je bránit, chtěl je chránit, ale neměl na to sílu. Jako by mu jediné pohlédnutí na dějství pod oltářem bralo energii. Přál si něco namítnout, alespoň slovně bránit své ovce, ale hlas jej neposlouchal. Namísto toho se jeho protest ztratil v novém nářku, prohloubeném o bolest, kterou mu způsobil sám Satan, když k němu vítězně došel a hrubě uchopil jeho štíhlou paži, schovanou v dlouhém rukávu.

„Líbí se ti to, otče?“ přešel za něj. Jednu ruku stočil kolem jeho ramen, aby nemohl utéct, a druhou ho dále držel za loket. Přitiskl si ho k sobě a bradou se opřel o temeno zlatovlasé hlavy. Farář se mu škubal v sevření, vzpíral se mu a slovně jej napadal, ďábel se však jeho obhroublostí pouze bavil. Líbil se mu hněv a strach v rozšířených zornicích jeho vězně. Kochal se jeho chabou snahou o vysvobození. Líbil se mu celý…moc!

„Pověz, knězi,“ promlouval mu do bledého ucha, „skutečně věříš, že ten, kdo shlíží na zem z nebes, má zapotřebí někoho chránit?“ zašklebil se. Mladík v jeho náruči sebou trhnul. Pohlédl na nebe, schované pod hustými mraky, a pak zvrátil zrak zpět na zem, kde ležel tucet mrtvých těl, nad nimiž vzpřímeně postávali ďáblovi služebníci a zabíjeli i tu poslední hrstku přeživších, kteří se krčili v rozích posvátné půdy a panicky se modlili k Všemohoucímu.

„Žádný zázrak nepřijde, to mi můžeš věřit,“ otočil ho prudce čelem k sobě, aby mu pohlédl do vystrašené tváře, avšak obraz, který se mu zobrazil před zraky, ho téměř odzbrojil. Bojové vzezření jej ujistilo o vůli Božího služebníka, avšak třpytící se drahokamy, stále snášející na zem slzavé plody, mu dokázaly napovědět, jaký nesmírný strach se ve štíhlém těle usídlil. Byl si vědom, že stačilo jen málo – pouze silněji uchopit jeho alabastrový krk ve svých dlaních a poslední špetka odvahy by zmizela v nicotě, ale to nechtěl. Tím by skončila veškerá zábava.

„Řeknu ti jednu věc,“ vztyčil ruku do vzduchu, díky čemuž na sebe upoutal pozornost svých podřízených, „pro kněze neexistuje horší věc, než prozření.“ Chraptivě se pousmál. V jeho černočerných spinelech se zlověstně zajiskřilo. Farář mu vylekaně hleděl do těch temnotou pohlcených očí a vyčkával, co pekelného vyjde z jeho úst. „Co když Bůh neexistuje?“ přiblížil se k němu, načež blondýn o krok ustoupil dozadu. „Co když je to jen tvá představa, otče?“ stále k němu přistupoval, až kněz ustoupil tak daleko, že narazil na oltář za svými zády. „Co když jste byli vy, hloupá kůzlata, jen mazaně podvedeni, abyste poslouchali slova svých vážených? Abyste jim bezmyšlenkovitě podlehli a na každý z jejich příkazů se neptali: Proč?“ Farář neměl žádnou cestu k úniku. Dlaněmi se opřel o desku oltáře a zády se naň lehce položil. Chtěl uniknout těm pronikavým očím, hladově si ho prohlížejícím jako vlk mladou srnu před skolením. Toužil po útěku před tímto mužem nahánějícím mu tak obrovskou panickou hrůzu.

„A víš, co je pro kněze ještě horší?“ koutky se mu zvedly vzhůru v bláznivém zachvění rtů. „Když je boží posel znehodnocen před svými dětmi!“ Aniž by stačil nebohý mladík něco namítnout, byl tvrdě uchopen za ramena a otočen k muži zády. Břichem dopadl na oltář a rukou nechtěně uhodil do již svrhnutého kalichu, v němž přebývalo ještě pár kapek červeného vína – dar pro Boha. Blondýn naň pohlédl jako na svou poslední naději, jako by tím pohledem mohl dokázat Boha podplatit tak, aby zbylým přeživším pomohl k úprku. Pak svůj zrak stočil k té malé skupince věřících, uvězněných v pasti jako malé myši, a v mysl mu padlo jediné: „Je jedno, jak dlouho budu trpět já sám, hlavně musím svým synům a dcerám dodat odvahy!“ Odhodlaně zaryl své zuby do spodního rtu, z něhož mu pár sekund na to stekla osamělá krvavá slza.

„Můžeš se snažit, jak chceš, stejně je neochráníš!“ Bez upozornění z něj bylo strhnuto roucho, až se bílé knoflíčky rozlétly do všech světových stran. Zlaté prameny se jako závoj rozprostřely po úzkých drobných ramenech a na svět pohlédla alabastrová záda, hladká jako ten nejdražší samet na světě. Oblek spadl na zem k farářovým chodidlům a odhalil tak jeho štíhlé bílé nohy. Chvěly se strachem – co ho čekalo teď? Výprask? Mučení? Chtěl ho ďábel donutit zříct se jména božího?!

„Jak ušlechtilá je tvá pleť.“ Za jeho zády zacinkalo brnění, když si ho násilník sundával z těla. Blondýn se vylekaně otočil za sebe, aby pohlédl, k čemu se schyluje. Muž za ním stál jen ve špinavé, potem nasáklé košili a úzkých kožených kalhotách - brnění leželo opuštěně na zemi u jejich nohou. Sledoval svůj odraz v pomněnkových zrcadlech a neubránil se divokému zachechtání. Kněz před ním vypadal jako malé opuštěné štěně. Natáhl k němu ruku, načež se blonďák vylekaně přikrčil. Jeho nedávno obnovené odhodlání se jako mávnutím hůlky ztratilo v nicotě. Obrátil se zpátky na své zděšené ovce a pohlédl každé z nich jednotlivě do tváře.

Ženy ve svých náručích schovávaly děti, které plakaly, či se jinak hystericky projevovaly. Nezáleželo jim na tom, zda jsou potomci jejich nebo sousedů, držely je pevně a ochranně a samy se přitom klepaly bázní. Muži klečeli před nimi, odhodláni je alespoň tímto chabým hrdinstvím co nejdéle krýt před nepřáteli. V jejich tvářích se mísil strach s hněvem…hněvem na Nejvyššího, jenž je nebyl ochoten ochránit před touto zkázou.

„Prosím, pusťte je,“ položil kněz své od prachu ušpiněné čelo na dřevěnou desku a tiše škemral o život druhých. Vždyť děti za nic nemohly. Alespoň je ať pustí!

„Cože?“ špitl mu ďábel do ucha pobaveně.

„Prosím, pusťte je!“ zopakoval kněz hlasitěji, hlavu si přitom schoval mezi paže a přitiskl si ji k hrudi. Ruce sepnul v jednu a modlil se. Jeho tělo oděné jen do prosté látky kolem pasu, která mu kryla klín, se celé chvělo. „Prosím!“ vykřikl se slzami v očích. Satan ho otočil prudce na záda a zblízka mu pohlédl do obličeje.

„Prosíš za životy jiných, namísto toho svého?“ prstem mu přejel po znachovělé tváři. „Jak ohleduplné,“ přejel mu ukazováčkem od spánku ke rtům. Pak nečekaně rychle uchopil jeho čelist do své ruky. „A co vše jsi ochoten za jejich bezcenné životy dát?“ protáhl se mu úsměv. Uslzené oči obrátily svůj pohled do strany, pak se odhodlaně vrátily zpět k původnímu místu a z úst vyšlo jasné: „Všechno!“

Zlý duch se hlasitě zasmál, až se trosky stavby pohnuly blíže k zemi.

„Uvidíme, jak dlouho ti tvé odhodlání vydrží,“ a bez sebemenšího zaváhání mu strhl poslední cár oblečení. Látka dopadla s tichým ševelem na zem a skončila na bílých nártech svého vlastníka. Ihned se celá ušpinila o poničenou podlahu, na níž se uchýlily chuchvalce prachu. Služebník boží byl v rouše Adamově před svým nepřítelem, bezbranný jako malé batole. Půlky měl stažené k sobě, jak v něm stále vzrůstalo napětí, díky tomu však na svět nechal vyhlédnout úzký bledý zadek a šlachovitá stehna tisknoucí se k sobě.

„Půvabný,“ ušklíbl se ďábel. Jeho ruce nemusely být pobízeny k vykořistění vyzáblého kněze. Zprvu jej jemně hladil po kostnatých ramenech schovaných pod blonďatými vlasy. Přitiskl se k němu trochu blíže a do nosu vsál vůni pryskyřice, tak důvěrně známou z kadidla jindy postaveného na rozházeném oltáři. Když se dostatečně nabažil hladkých porcelánových ramen, sjel níž. Obratel po obratli obdařil svým dotekem a palci se zarýval do prohlubní vystouplých žeber. Skončil na kříži. Hladil plochá záda s krátkými světlými chloupky a ústy se pomalu přibližoval k jeho šíji. Jednou rukou opustil své stanoviště a jemným dotekem odhrnul zlaté prameny ze sinalých beder k pravému rameni, aby měl lepší přístup ke krku. Kněz přestal dýchat. Cítil pohlazení na svém těle, cítil i dech, který se odrážel o jeho kůži, ale rty? Ty cítil za celý svůj život zcela poprvé.

„Agh,“ zasténal, když se mu ostré zuby zaryly do krku. Vytřeštil oči, když zjistil, že dotek neustává, ale naopak, ještě více se prohlubuje. Jako by se mu dvě velké jehly zabodly do hrdla. „Ne,“ zasípal tiše, když pocítil pramínky karmínu stékat z ranek ke klíčním kostem. Po dlaních se mu rozeběhl nespočet mravenců a v podbřišku cítil zvláštní třepetání, snad jako by v něm polítávalo tisícero motýlů. „Dost!“ chtěl ho od sebe odstrčit, snažil se dostat z pařátů té zrůdné bestie činící z něj svou hračku, jenže…to nedokázal. Ten pocit – vzrušující a dech beroucí. Dotyky tak dráždivé, až si připadal jako hladové kotě před miskou mléka. Chtěl víc, musel mít víc!

„Dost!“ jeho chabý odpor vyzněl jako zakňourání lapené zvěře. Satan se rozchechtal, čímž vězně vzhlížející na celou tuto scénu ze země ještě více vyděsil. Nikdo si jich nyní však nevšímal. Ne, všechny pohledy byly stočené k nepošpiněnému farářovu tělu, v této pustině zářícímu jako měsíc na noční obloze. Blondýn se rozechvěle opíral lokty o desku oltáře. Krev mu stékala z krku k hrudi, kde se spletitými cestičkami dostala až k pupíku a od něj k nejchoulostivějšímu místu v lidském klíně.

„Hmm,“ zavrněl mu černovlasý ďábel do ucha a poplácal ho po stále stažených půlkách. Z nich okamžitě přešel k malému bříšku, které pohladil svou obrovskou dlaní. Mohl cítit, jak se břicho při každém nádechu nadzvedává stejně, jako útlá hruď. Zatlačil mu na žaludek a tím ho přinutil trochu odstoupit od božího nábytku, aby měl lepší přístup k citlivější části jeho těla. Zprvu jej opatrně hladil ve směru světlého ochlupení po ochablém kyji, jenž se při jediném doteku začal probouzet. Škleb se mu každým dotekem rozšiřoval, zatímco knězi vycházelo z úst více náruživých vzlyků.

Jak ubohé! Jak ponižující! Před svými dětmi se nechat takto využívat. Svou hrdost odhodit k troskám kostela a podrobit se vůli nepřítele! A proč? Pro slib? A co když bude zlomen? Co když ho ďábel nesplní?! Stálo mu to za všechno toto utrpení? Měl se nechat takto dobrovolně zničit?

Pohlédl do očí svých milovaných. Holčičky na něj s ušmudlanými tvářemi udiveně koukaly, chlapečci zas věnovali svou pozornost otcům, kteří i s ženami hleděli na něj a z očí jim přitom zřetelně vystřelovalo prosebné: „Prosím, zachraň nás. Snes to utrpení pro naše životy!“

Odvrátil hlavu. Nevěděl, co dělat. Proč jej opět kuráž opouští – snad to bylo vinou strachu? Byla to snad bázeň, ta, před kterou všechny varoval, aby ji nepodlehli, to, co mu lámalo odhodlání vytrpět si pro své děti i žár pekelných plamenů?

„Bojíš se?“ zaznělo mu u ucha. Tenorový hlas mu rozklepal kolena. Zhluboka dýchal, snaže se udržet své rty zavřené, aby nevyřkl slova, jež by se nedala vzít zpět. Slova, která jej tak neskutečně pálila na jazyku. Slova: „Pusť mě, netvore, nech mě jít!“ Ale protože věděl, že tím by upsal ortel nad svými dětmi, mlčel. Zarytě, tvrdohlavě, se slzami po celé tváři.

Musím vydržet. Musím! Dej mi Pane alespoň poslední špetku vůle! Já Tě prosím, Otče! Prosím!

Na svém mužství opět ucítil tu hřejivou dlaň. Tentokrát už se neostýchala tak, jako při prvních dotecích, ale naopak uchopila jeho úd s rázností a bezcitností. Dráždila jej, zatímco jeho sestra si vyhlídla jeden vyběhlý nachový hrášek na hrudi a s péčí mu věnovala pár svých pohlazení. Zprvu poměrně příjemné pocity si vyměnily svá místa s nechutí, nenávistí a sebezapřením. Kdysi vážený muž se nyní stal nehybnou loutkou svého loutkaře. Hra teprve začala a kněz si přitom už připadal jako před katem – pouze počkat, až mu muž s tváří skrytou do temné černé látky s dvěma dírami pro oči usekne hlavu.

Na své šíji opět pocítil drsné rty svého věznitele. Chtěl se mu vzepřít, ale zjistil, že čím více se k němu muž tiskne a čím déle saje rozohněnou kůži na jeho hrdle, tím víc mu ubývá sil. Kéž by však aspoň koutkem oka viděl, že jej muž nelaská, nýbrž si s libostí vychutnává jeho rudou krev, která v křehkém těle ubývala rychleji, než v tom ženském masitém.

„Líbí se ti to?“

Slyšel se vzdychnout, s nelibostí hned vteřinu na to uslyšel otázku, která mu dokázala spoutat ruce i nohy do těžkých otěží. Nepoznával se. Neznal tuto svou zvrácenou stránku! Nikdy nepoznal styk mezi ženou a mužem. Nikdy nepocítil doteky, kterými jej Satan právě obdarovával. Zmatený a slabý, tak se nyní cítil. Hněv jako by pomalu hasnul a strach mizel v pozadí únavy. Hlava mu mírně klesla zpátky k dřevěné desce a paže začaly pozvolna klouzat po hladkém povrchu oltáře. Chtěl spát. Tak moc chtěl nyní usnout a dalšího dne se probrat s pouhou vzpomínkou na noční můru, ale moc dobře věděl, že zítřek již nebude. Alespoň ne takový, jaký by si ho rád představil. Někde na své zadnici ucítil ďáblovy ruce. Mezi svými půlkami, snadno se podvolujícím spánku, si uvědomoval doteky prstů. A pak…uvnitř sebe. Snad jako by mu do těla vrazili kopí. Jako by se jej snažili vykuchat. Ale potom se nepříjemné pocity ztratily v palbě příjemných a než se nadál, mohl slyšet ze svých úst vycházet steny. Toužebné, slastné a zakázané.

Jak jen se nenáviděl! Jak jen sám sebou opovrhoval!

Naposledy zvedl hlavu ke svým dětem, a když spatřil, že jsou stále ještě naživu, s mírně klidnějším svědomím ji opět sklonil. Pozvolna zavřel oči a nechal se unést do černočerné tmy. Ani ne minutu na to usnul, či omdlel, každopádně o sobě již vůbec nevěděl…

Tu noc se troskami kostela rozeznělo ještě spoustu křiku. Ženy posloužily Satanovým vojákům k ukojení tužeb, muži se stali terči pro meče a děti, které se sotva postavily na nohy, byly cílem čepelí a malých dýk, které po nich jejich majitelé házeli s radostí lovců střílejících na lesní zvěř. Kosatá se tu půlnoc dosyta nabažila. Houpavým a pomalým krokem kráčela po blízkém hřbitově a kosou si klinkala ze strany na stranu v rytmu své chůze. Trvalo ji ještě dlouho, než po odchodu ďábla dorazila do Božího chrámu, ovšem ta cesta jí za to stála. Po zemi se válely kusy lidských těl. Pod sutinami ležely mrtvé Boží děti a v rohu spočívaly v krvavé lázni neidentifikovatelné zbytky obětí. Pobaveně se usmála a kosou zavlála nad hlavami mrtvol. Duše po duši vzlétala k nebi, než se však vůbec stačila dotknout posledních zbytků střechy, byla ostřím přeseknuta vejpůl a zmizela ve vzduchu jako kouřový obláček. Jedna duše však, ta nejčistší, s tou nejlaskavější minulostí vzlétnout nehodlala. Kosatá křivě pozvedla jeden koutek horních úzkých sinalých rtů a zhnuseně se zašklebila. Před jejími zraky spočívalo nahé bledé tělo, ještě žhnoucí po dotecích vykořisťovatele. Jen tak nehybně leželo na špinavých kamenných dlaždicích a pokojně oddychovalo, zatímco z jeho hrdla stékala krůpěj krvavých slz. Nebylo jich moc, ale ani málo, a jen Smrtka si mohla domyslet, jak bude toto tělo za zítřejšího úsvitu vypadat.

Rozčíleně se otočila na špičaté patě, až ji starý prošoupaný háv zavál v nočním vánku, a namířila své kroky k východu. U zbořených vrat se ještě obrátila k tomu nešťastníkovi za oltářem a tiše pravila svým chraplavým nelidským hlasem: „Smrt si pro tebe nikdy nepřijde, nečekej však, že tím jsi vysvobozen.“ A jen co z Božího domu odešla, objevily se na nebi první sluneční paprsky. Mraky jako by se včerejší nocí unavily, odpluly do dáli a přenechaly své místo jasně modré obloze věštící krásný slunný den.

Ve chvíli kdy se první z hřejivých paprsků dostal až do nitra kostela, se jediná živá osoba probrala ze svého krátkého spánku. Jen co se uvelebila na pravém boku, opřela se o levou paži a druhou dlaň si přiložila k čelu, snad jako by si myslela, že tím uhasí bolest ve své hlavě, došlo jí, že je něco špatně. Že něco se v jejím okolí změnilo, nebo se snad změnila ona sama.

A teprve, když kněz prozřel, nechal se slyšet po kraji svým hrdelním bolestivým výkřikem, který rozehnal malé ptáčky v lese k úletu. Pohlédl na své chvějící se ruce. Dotkl se každičké části svého rozbolavělého těla a zkoumal vše, co mu nová podoba nabízela. Pohled měl mírně rozostřený, snad to bylo díky rozpálenému slunci, které mu v tuto chvíli nečinilo vůbec dobře.

Jeho tělo se navenek zdálo být v pořádku, ale jasně si uvědomoval změnu uvnitř sebe. A tak se nakonec po dlouhém přemlouvání konečně odhodlal dotknout svých zubů. Pomalu přejel ukazováčkem od stoliček po řezáky, kde se v jejich blízkosti zarazil. Jindy trochu čnící špičáky byly jiné. Jejich velikost i ostrost se změnila, stejně jako chuť svěcené vody, kterou se v záchvatu paniky pokusil vypít. Zprvu jej nepříčetně zapálila žáha, pak však zjistil, že ačkoliv vypil spoustu oné vody, prudká žízeň neutichala. Ne, ta zrádná potvora tam stále byla a vyčkávala na pravou chvíli, až se vynoří z temného zákoutí farářovi mysli a dá o sobě vědět velice nelítostným způsobem.

„Krev,“ hleděl na své rozechvělé ruce. „Krev!“ v očích ho štípaly slzy. „NE!“ vykřikl nepříčetně, až se knedlík uhnízdění v jeho krku vzedmul a o pár kroků postoupil dále do krku. „Já nemůžu být,“ plakal, „já nemůžu být ďáblův služebník!“

Ten den se zrodilo nové ďáblovo dítě. Jeho plavá hříva zářila jako čisté zlato, bílou pleť mělo bledší a jemnější, než před svou proměnou, a jeho dávná touha po spravedlivosti se změnila v útrpný boj se svědomím, jež s ním válčilo proti vraždám, kterých se dopustil.

Svět byl zas obdařen o více zla, avšak Bůh byl připravený a vypustil doň pár svých dalších ovcí, aby očistily zem od přítomných démonů a nastolily v něm tak pořádek. Ani Pán však nevěděl, které z jeho dětí opět padne do pařátů ďábla a bude zlomeno jeho lstivou vychytralostí.