Pomsta je sladká

Pár: Sirius Black/Draco Malfoy

Věková hranice: od 18ti let

Obsah: Za každý zlý čin přijde odplata. Je jen otázkou času, kdy...

Varování: non-con!

„Pottere, ty zasranej zkurvysynu, čum na cestu!“ Právě tato slova se přesně po posledním úderu dvanácté hodiny polední rozlehla celou školou čar a kouzel v Bradavicích. Jejich vlastníkem nebyl nikdo jiný, než neblaze proslulý Draco Malfoy. Princ zmijozelské koleje a nepřítel všech, kteří jen ze čtvrtiny nebyli čistokrevnými kouzelníky.

„Drž hubu, Malfoyi! Sám jsi do mě vrazil!“ bránila se osoba, která byla hrubě slovně napadena. Harry Potter si právě oklepával špínu ze svého kabátu a rovnal si své kulaté brýle, které se mu při dopadu na zem celé prohnuly. Ze spodního rtu mu tekla krev, jak se doň při střetnutí s podlahou kousl.

„Kliď se odsud, Malfoyi! Nikdo tu na tebe není zvědavý!“ rozkřikl se chodbou další hlas, který patřil Ronaldovi Weasleymu – nejlepšímu příteli chlapce-který-přežil.

„No ne! Veverka promluvila!“ vysmál se mu zmijozelák, jeho banda ho podpořila dunivým chechotem.

„Jste všichni jak opice! Jen se smát a napodobovat ho!“ zanadávala směrem ke zmijozelským studentům Hermiona Grangerová a hůlkou vmžiku opravila Harrymu brýle.

„Ty raděj zmlkni, mudlovská šmejdko!“ oplatil ji rázně Malfoy, a pak se s vítězným úšklebkem vydal chodbou plnou studentů na oběd. Hermiona nakrčila znechuceně nos. Nesnášela toho rozmazleného aristokratického spratka, ale nehodlala se s ním přít víc, než bylo nutné, protože jak sama často říkávala: „On jí za to nestojí.“

„Pojď, Hermi,“ položil ji Ron ruku na rameno, čímž si získal její pozornost. Dívka se na něj otočila a mile, leč trochu zraněně (nadávka do mudlovské šmejdky jí vždy vzala vítr z plachet) se naň pousmála. Weasley přikývl Harrymu na jasný souhlas, že příště tohle nenechají jen tak a dají tomu blonďatýmu hajzlovi co proto. Potom společně vyrazili také do Velké síně, kde na ně již čekala hromada výborného a chutného jídla.

Aniž by si toho někdo všimnul, celou tuto scénu na chodbě sledoval i jeden zbloudilý černý pes schovaný za rohem, který při pohledu na syna Luciuse Malfoye vztekle vrčel. To, že byl jeho chráněnec takto bezdůvodně napadán, ještě dokázal snést, neboť byl toho názoru, že z chlapce se stane muž teprve tehdy, až obdrží od světa pár krutých ran. Ovšem fakt, že tvůrcem této šikané byl zrovna on, Draco Malfoy, mu dokázal rozproudit krev v těle.

Jak jen nenáviděl Luciuse Malfoye, který momentálně hnil v Azkabanu, tak nenáviděl i jeho vydařeného syna. Oči mu hořely touhou po pomstě kdykoliv, když viděl plavé vlasy a sebevědomý škleb, jenž hyzdil bledý obličej. Pomsta - to bylo to, co ho nyní pálilo na jazyku.

Tak, aby si ho nikdo nevšimnul, rychle vyběhl ze svého úkrytu a vyrazil za svým starým přítelem, který jej již dvacet minut očekával ve svém kabinetu. Doufal, že cestou nepotká Severuse Snapea, který někdy touto dobou končil svou hodinu lektvarů. Přeci jenom kdyby Siriuse poznal v jeho psí podobě, mohl by to chtít nahlásit na ministerstvo. A o zpětnou vstupenku do Azkabanu Black rozhodně nestál.

…

„Kdes byl tak dlouho?“ zeptal se překvapeně Lupin svého přítele, když tiše proklouzl do jeho kabinetu stále ve své psí podobě. „Máš štěstí, že je oběd a všichni jsou ve Velké síni. Nebýt toho, mohl by tě někdo odhalit. Neměl by ses takhle lehkomyslně toulat po škole,“ zpražil ho Remus pohledem rodiče, který právě hubuje svému dítěti. Sirius se ušklíbl, již ve své lidské podobě, a přehodil přes sebe deku, která byla nachystaná u dveří. Nahý došel k pohovce, na které se uvelebil, a dál naslouchal Remusovým hrozbám o tom, že pokud se bude i nadále vystavovat takovému nebezpečí z prozrazení, nenechá ho už z kabinetu ani jedinkrát vyjít. I kdyby potřeboval nutně na záchod.

„Ale no tak, Remusi. Jak jsi sám řekl, škola je momentálně prázdná. Žádné zbloudilé děcko, co by se snažilo najít zatoulaného psa uprostřed hradu,“ ušklíbl se. Věděl, že Remusova starost je oprávněná. Skutečně jen stačilo, aby ho někdo ze studentů poznal z popisu, který vytiskli v Denním věštci a mohl mít po svobodě, ale zase být zamčený celé dny v malém Lupinově bytě se mu taky nechtělo.

„Jen tě varuji, toť vše,“ ukončil svůj monolog vlkodlačí muž a sedl si za stůl na křeslo. Nevnímal, že ho Sirius probodává zvědavým pohledem, jako by čekal, že ještě něco namítne, a četl si knížku, kterou měl už pár dní rozečtenou.

Sirius tu špetku klidu a ticha využil k přemýšlení. Dnešní incident s Harrym a Malfoyem ho dost namíchnul. Toužil se pomstít. Pomstít za to, co mu Lucius Malfoy vyváděl ve školních letech, co vyváděl jeho přátelům, a také za to, co nyní vyváděl jeho syn Harrymu. Vzteky se rozechvěl při vzpomínce na Dracova slova: „Ty zasranej zkurvysynu.“ Jak jen tohle mohl říct? Jak to mohl říct, když Lili ani neznal?!

Ne! Nikdo nebude hanit jména jeho nejmilejších. Pomsta je na místě. Udělá tomu malému smradovi něco, na co do konce života nezapomene.

…

Po obědě se všichni studenti vydali na své odpolední vyučovací hodiny. Harry, Ron a Hermiona právě mířili na Dějiny čar a kouzel, zatímco si to zmijozelští mířili na Bylinkářství.

„Nemám dneska na nějaký ukvílený Mandragory absolutně náladu,“ zavrčel Malfoy uprostřed cesty do skleníků a svými dlouhými upravenými prsty si přejel své platinové jemné vlasy, aby tak urovnal neposednou ofinu, která mu neustále padala do očí.

„Být po mým, tak na to taky seru, ale mám už půlku z hodin promeškaných,“ ozval se Zabini, nespokojený rozvrhem pro tento ročník.

„Nechápu vás. Je to jediná hodina, na které se dá v klidu vyspat.“ Bránil bylinkářství Nott.

„Jo, pokud ti zrovna jedna z těch zatracených pekřín neječí do ucha,“ ušklíbla se Parkinsonová.

„Dělejte si, co chcete, já se dneska ušetřím bolehlavu,“ zastavil se Malfoy. Zbytek jeho spolužáků se jen ušklíbl a pokračoval dál ve své cestě, tedy až na Crabbea s Goylem, kteří se rozhodli zůstat se svým vůdcem.

„A kam půjdeme, Draco?“ zeptal se dychtivě Vincent, jako by tajně doufal, že kroky jeho pána povedou do kuchyně.

„Na kolej, Crabbe, kam jinam asi?“ vyštěkl na něj blonďatý zmijozel a dál si to našlapoval jako páv po kamenné chodbě. Jeho dvě gorily jej následovaly, zadumané v myšlenkách typu: Co dneska asi bude k večeři?

Při cestě do sklepení už ani jeden z nich nepromluvil. Snad jen Gregory dvakrát mlaskl, jak se nechal zlákat představou na dozlatova opečené koblížky s marmeládovou náplní.

„Slintej potichu, Goyle,“ napomenul ho Malfoy, značně otráven jejich společností. Nejspíš byli tito nohsledi až příliš pod jeho úroveň.

„Promiň, Draco,“ omluvil se přihlouple Gregory a poslechl rozkazu svého šéfa.

Jak tak ti tři procházeli sklepením kolem učebny lektvarů, přístěnků na košťata a kabinetu svého ředitele koleje, uslyšeli za sebou jakési kroky. Zpočátku tomu Draco nevěnoval žádnou pozornost, neboť si myslel, že ty zvuky vydává žaludek jednoho z jeho poskoků (ti dva si těch zvuků už tuplem nevšimli), ovšem po chvíli se mu začalo zdát, že jsou zvláštní, jako by psí kroky, až příliš rytmické a čím dál hlasitější. Otočil se proto na své spolužáky s výrazem naprosté nevraživosti.

„Měli jste se pořádně najíst! Přestaňte s tím-“ nedořekl. Namísto toho zaměřil pohled na cosi za těma dvěma. Goyele a Crabbe na něj nechápavě zamrkali, až pak se odhodlali najít objekt Dracova nynějšího zájmu. Sotva se otočili zády k Malfoyovi, zděšeně vykřikli. Černý pes, tak metr vysoký, na ně zíral s hrdelním varovným vrčením. Uši měl nasměrované dozadu a srst na zádech naježenou. V jeho černých očích se zrcadlila jediná osoba – Draco Malfoy, kterého při tom intenzivním pohledu chytila závrať. Na poslední chvíli se stačil chytit Vincentova obézního ramene, aby nepodlehl třesu ve svých nohách.

„To je…“ polkl zděšeně Gregory.

„Pes!“ vyjekl Vincent a rukou začala nahmatávat ve svém kabátě hůlku. Sotva se jí však dotkl, černý pes zuřivě zacvakal zuby. Než se kdokoliv z chlapců nadál, zvíře se rozeběhlo proti nim a dopadlo pravou přední a zadní končetinou na Goylea a levou přední a zadní končetinou na Crabbea. Ti dva se svalili na zem jak velký balvan a zavalili tak pod sebou Malfoye, který se nezmohl na jedinou hlásku, natož vytasení své hůlky. Jakmile jej však zalehla robustní těla jeho spolužáků, zděšeně zalapal po dechu. Vyrazil si dech a do očí mu vyhrkly slzy, jak jej bolestivě zaštípalo v žebrech, na které mu dopadl Gregory.

Než se stačil kdokoliv z těch tří pohnout a začít se bránit, byl bílý límec Draca Malfoye uchopen mezi dvě rovné řady tesáků a hned na to bylo tělem blonďatého chlapce nemilosrdně trhnuto. V tu chvíli se mladík ocitl mimo blízkost svých podřízených a byl vlečen kamsi dál do sklepení.

„Ne! Pusť mě! Gregory! Vincente!“ křičel vyděšeně. Ale dva hromotluci ho už dávno neslyšeli. Jen ozvěna jeho hlasu byla důkazem toho, že se snažil volat o pomoc.

To zlé černé zvíře s očima hlubokýma jako propast doprovázelo svůj krok hrdelním zastrašujícím vrčením. Mladý Malfoy se zmítal v jeho sevření, avšak neměl proti silným psím čelistem žádnou šanci. Skučel, prosil, plakal. Nic na psisko nezabralo. A když pak zvíře zahnulo za roh a namířilo do staré prázdné místnosti, která dřív, ještě za Siriusova mládí, sloužila jako učebna k hodinám OPČM, trhl sebou Malfoy tak prudce, že si málem zarazil ohryzek do krku.

„Pusť mě!“ škemral. Bál se tak moc, jako už dlouho ne. Hůlku musel mít někde ve svém hábitu, ale nebyl schopen ji v této pozici nahmatat. Dveře se za nimi se zavrzáním zavřely, a když se zámek otočil na sedm západů, byl Malfoy puštěn. Draco nečekal ani vteřinu a prudce se zvedl. Hůlka, která dosud zela v náprsní kapse jeho košile, nyní spočívala v jeho rozechvělé dlani. A naproti němu…naproti němu již nestálo to ohavné zlé zvíře, ale starší zarostlý muž s havraními vlasy dlouhými po ramena. Hleděl na něj s výrazem vraha. Jeho svalnatá hruď se prudce zvedala a opět klesala. Byl zcela nahý, nebylo tedy divu, že mu na rukou vyrašila husí kůže. Špinavými chodidly opatrně našlapoval na starou zaprášenou kamennou podlahu, která ve svých výběžcích skrývala i pár neupravených ostrých kamenů – rozhodně nestál o to, aby se o ně pořezal.

„Si-Si-Si…“ Nedokázal to jméno ani vyslovit. Naproti němu totiž momentálně nestál nikdo jiný, než samotný Sirius Black. Vrah, vězeň, který utekl z Azkabanu a muž, který se nezdráhal ublížit. „Máte být ve vězení!“ vykřikl na něj Draco, pravou rukou mezitím hmatal za sebe, pokoušeje se otevřít dveře. Klika se však ani o píď nehnula. Strnule držela kolmo ke dveřím a nedalo se za ní zatáhnout.

„Ale ale,“ ušklíbl se Sirius, „a co bych podle tebe v tom vězení asi tak měl dělat?“ odhalil své zašedlé zkažené zuby. „Tady je větší legrace, nemyslíš? Třeba navážení se do slabších, ponižování těch, kteří si to ani za mák nezaslouží. Ne, Draco, v Azkabanu není ani zdaleka taková zábava, jako tady.“ Začal se k němu pomalu přibližovat.

Malfoy naň ze samého strachu namířil hůlku. Brada se mu chvěla a v jeho šedých očích se zřela panika. Jak bylo vidno, bez svých nohsledů byl nepoužitelný.

„Máš moc hezký výraz, Draco, když jsi posraný strachy. Je mi však líto, že ti to musím říct, ale tady tě nikdo neuslyší. Nikdo se sem nedostane. Je to stará učebna, už dlouho nepoužívaná, která kdysi shořela, když na ní jeden ze studentů použil černou magii.“ Povytáhl obočí, jako by čekal, že Malfoyovi dojde, kdo to tehdy byl (nikdo jiný, než Lucius, to totiž být ani nemohl). Jeho to však nezajímalo. Jediné, co měl na mysli, byl co nejrychlejší útěk z tohoto vězení. „Tvůj otec by na tebe nebyl moc hrdý. Sám v mládí dokázal proklít několik bezbranných mudlů najednou a ty se nezmůžeš ani na jedinou kletbu? Chm,“ jeho úsměv se rozšířil. Rád si hrál s malými sráči, jako byl synek Luciuse Malfoye. Rozmazlený aristokratický šmejd. Na víc než silná slova se nezmohl.

„Budiž, myslím, že jsem ti dal šanci k útoku už dostatečně dlouho.“ Popošel k němu Sirius blíž, až stál přímo naproti rozechvělému zmijozelákovi s hůlkou stále namířenou na jeho léty vypracovanou hruď. „Trochu si pohrajeme, hm? Co ty na to?“ A než se Draco stačil nadát a vyslovit kletbu, která mu právě vyvstala na mysli, byl uchopen za levou ruku, ve které svíral hůlku, a odhozen ke zdi. Udeřil se do hlavy a hůlku pustil z dlaně. S hysterickým skřekem se pokusil opět postavit na roztřesené nohy, ale Sirius ho přinutil zase klesnout na zem.

„Lízej, zlato,“ ušklíbl se a nastavil chlapci své náčiní. Draco jen zděšeně zalapal po dechu, než mu byl obrovský Siriusův penis nacpán do pusy. Chtěl skousnout, chtěl zvracet, chtěl plivat. Ani jedno však nemohl. Black ho silně uchopil za bradu a donutil jej ústa nechat otevřená. Sám přitom začal do jeho pusy narážet, až Dracovi vytryskly slzy z očí.

„Mh-ne-mh-plo-sím-hm!“ snažil se mluvit s plnou pusou, ale Sirius ho nevnímal. I když se o něj mladík opřel dlaněmi a snažil se od něj odtáhnout, neměl jedinou šanci. Za svými zády měl tvrdou zeď a možnost, že by Blacka odhodil stranou, byla nulová. Byl v pasti, s pusou naplněnou Siriusovo nářadím.

„Hezky saj, Draco,“ zajel mu černovlásek do vlasů, pevně je uchopil mezi prsty a trhl mu hlavou směrem k sobě. Dracovi vytekla z úst sprška slin a zvedl se mu žaludek. A když to Sirius zopakoval ještě dvakrát po sobě, už to jeho žaludek nezvládl a celý se protočil. Všechen oběd byl evakuován ústy a začal se vracet na boží světlo.

Zvratky začaly Draca dusit. Rozeštkal se, pokoušel se odsunout od toho zatracenýho hajzla, ale on ho nepustil. Dál jej pevně svíral a narážel doň. Nezajímalo ho, že se Dracovi nedostává kyslíku do plic. Ne, tohle byla pomsta…a pomsta má bolet!

Naposledy přirazil a konečně se po tom dlouhém týraní udělal do již přeplněných úst své oběti. Pustil ho a nechal ho svalit se na zem, kde chlapec opakovaně vyzvracel školní jídlo smíchané se spermatem.

„Líbilo, Draco?“ usmál se na něj, jako by se po té potupnosti snažil být hodným milým strejdou. „Nelíbilo?“ zamračil se hraně a ruce si dal v bok. „Tak to zkusíme raděj něco jinýho, co ty na to?“ opět se ušklíbl tím svým typickým ohavným způsobem, až se mu nozdry roztáhly do stran. Aniž by Draca předem varoval, chytil ho zase za vlasy, vytáhl ho z louže zvratků a nekompromisně ho přesunul k lavicím. Když ho pustil, zbylo mu v dlani pár platinových vlasů násilně vytržených z chlapcovy hlavy.

Draco jen zaskučel, strachy měl stáhnuté hrdlo. Bradu měl olepenou vyzvraceným jídlem a oči ho štípaly. Chvěl se a nezmohl se na odpor. Byl tak strnulý, že se nepokoušel ani bránit, když ho Sirius popadl za pravé rameno a přehodil ho přes první ohořelou lavici, která se jako jediná zdála být v takovém stavu, aby udržela mladíkovo tělo. Black chvíli čekal na nějakou snahu z chlapcovy strany o uvolnění, ale nedočkal se jí.

„Takže kurvičce se tohle líbí?“ zasmál se tak hlasitě, že se jeho smích ještě hodnou chvíli ozýval v ozvěnách. „Tak to jí pěkně dáme to, po čem tak touží,“ olízl si spodní ret a prudce Dracovi strhl kalhoty ke kolenům. Ten se zmohl jen na jakési zakňučení a bezmocné zavytí. Pokusil se sebou jen na zkoušku trhnout, ovšem Siriusovy dlaně jej opět kvapem uvěznily na stole. Zase se ozvalo to nepojmenovatelné zakňučení se zavytím a sebevědomý smích.

„No, Draco, otec na tebe bude hrdý!“ zašeptal mu do ucha těsně předtím, než mu roztáhl stehna a naservíroval se mezi ně svým klínem. Uchopil svůj ochablý penis a začal ho zpracovávat. V představách si hrál s hezkou blonďatou slečnou s plnými ňadry a snažil se přinutit nemyslet na to, že se ho právě chystá vrazit někomu do zadku.

Začal po své chloubě přejíždět rychleji, až se konečně dostavila reakce. Penis se mu ztopořil a tím mu usnadnil velkou část práce. S nadšením se opět ušklíbl a strčil vyjukanému chlapci před sebou ukazováček a prostředníček do pusy. Objel prsty jeho nehybný jazyk a nabral z jeho úst co nejvíce slin. Vytáhl prsty a bez jakékoliv přípravy je oba dva naráz strčil do vyšpuleného zadku přesně do zrůžovělé štěrbinky mezi kulatými bledými půlkami.

Ozvalo se bolestné zajíknutí a zasyknutí. A než se Malfoy stačil otočit, aby zjistil, co se to vlastně děje, vrazilo do jeho těla něco mnohokrát většího a tvrdšího, co ho dokázalo dohnat k slzám. Křečovitě se držel kraje lavice a drtil desku stolu mezi prsty.

Sirius ještě nikdy za svůj poměrně dlouhý život nepoznal tak úzký otvor. Do roztažených půlek se musel doslova drát zuby nehty a ani použité Dracovy sliny mu moc cestu neusnadnily. Zatnul zuby, neboť ho to samotného začalo dost bolet a to v něm ještě nebyl ani po půlku. Zavrčel. Muka chtěl způsobit, ale ne sobě!

Zavřel oči a s vypětím všech sil svůj penis do chlapce prudce vrazil až po kořen. Místností se ozval hysterický výkřik smíšený s bolestným nářkem. Draco Malfoy plakal jako malý kluk a snažil se ignorovat jakousi teplou tekutinu, stékající mu po vnitřní straně stehen.

Black už si hodně krát zašpásoval s děvčaty i s chlapci, ale nikdy se mu nestalo, aby jeho partner takto silně krvácel. Sice ještě nikdy nebyl k někomu tak hrubý…ovšem Malfoy si to zasloužil.

Leč jeho vzrušení začalo značně vadnout, uchopil silně mezi dlaně chlapcovy boky a začal se v něm pohybovat. S každým jeho přírazem sebou Draco cukl, vykřikl nebo pohodil hlavou. Po chvíli se mladík začal kousat do ruky, snaže se tím utlumit bolest vzadu a namísto toho se soustředit na bolest, kterou si sám způsoboval.

A Sirius přirážel a přirážel. Představy o krásné štíhlé blondýně opět nabraly svou zářivou barvu a už před ním nebyl syn jeho největšího nepřítele, ale svůdná sličná dívka s očima jen pro něj. Přirážel tak, jako samec přiráží do samice v rozbouřené vášni a nevšímal si skučivých vzlyků. Z koutku úst mu stekla slina, jak nestíhal polykat. Leč to bledé tělo pro něj bylo až příliš úzké, dokázalo v něm probudit dlouho ztraceného divokého psa, kterým kdysi býval.

Přirážel a přirážel, až mu koule pleskaly o kulatý zadek jeho oběti. Kousal Draca přes košili a školní úbor do ramene a dlaněmi dál pevně svíral jeho boky. Ještě párkrát se naposledy pohnul a ohnul se jako luk. Úlevně vykřikl do opuštěné učebny a svalil se na drobné tělo pod sebou. Zhluboka oddychoval. Než se konečně odhodlal vstát, mohlo uběhnout tak deset minut. Narovnal se, upravil a konečně se začal také zajímat o chlapce, který už nějakou dobu jen tiše pokorně ležel.

Obešel lavici, aby mu viděl do tváře. Hlava přehoupnutá přes desku byla skloněná a platinové vlasy hanily pohled do obličeje. Sirius ho popadl za bradu a nadzvedl ji. V první chvíli ho překvapila krev v chlapcových koutcích úst. Dále následoval šok z pohledu, jaký mu zničený mladík věnoval – byl prázdný a nezračilo se v něm nic, jen odraz viníka. A nakonec se zhrozil nad pažemi, které měl chlapec dosud u hlavy a snažil se jimi zbavit bolesti způsobené Siriusem – byly rozkousané do masa.

„Do prdele.“ Hlesl překvapeně Sirius a na víc se nezmohl. Věděl, že teď zničil svět jednomu rozmazlenému aristokratickému spratkovi, což bylo i jeho původním plánem, ale rozhodně nečekal, že bude Malfoy reagovat takhle. Upřímně, čekal víc boje. Teď už však nebyl čas přemýšlet nad následky - musí ho honem odnést na ošetřovnu. Možná by se mohl pokusit mu nějaké rány zahojit. Sice nebyl v takovýchto kouzlech příliš dobrý, ale za snahu to stálo. Nakonec to však zamítl. Ještě by mu akorát víc uškodil. A pak, ve vší té panice, se z ničeho nic ušklíbl.

Proč teď vůbec uvažoval o nějaké pomoci tomu zkurvysynovi? Ne! Draco Malfoy Harrymu už taky několikrát se svými kamarády ublížil a pak ho nechal plazit se ve své vlastní špíně!

Sirius se rozhodl téměř okamžitě. Svým hrubým tenorovým hlasem Dracovi zašeptal do ucha jediné: „Ještě někdy se do Harryho budeš navážet a tohle celé se bude opakovat. Každý den. Každou noc. A já nelžu!“

Věděl, že je chlapec mimo, ale tohle zajisté pochytil, neboť mu zorničky po odeznění posledních slov zakmitaly do stran. Bál se, hrozně moc, a bylo jasné, že výhružku bere velmi vážně.

Sirius ho popadl do náruče a vyvedl ho z učebny. Položil ho jen několik pár stop od kabinetu Severuse Snapea, a pak se přeměnil do své psí podoby. Metal si to prázdnými chodbami do kabinetu Remuse Lupina a doufal, že se o tom jeho nejlepší přítel nikdy nedozví. Též byl zvědav, zda se Draco někomu svěří s tím, kdo byl pachatelem.

Nyní už ho to však nemuselo nijak trápit. Vykonal, co vykonat musel, a tak si dopřál trochu odpočinku. Jen co vklouzl k Lupinovi do bytu, uvelebil se ve svém provizorním pelíšku a usnul. Ani potom nevěděl, kdy se jeho přítel vrátil zpátky z vyučování.

…

O týden později se ve škole nemluvilo o ničem jiném, než o tom, že Draca Malfoye pustili z ošetřovny po velice ošklivém poranění nohy, když se přerazil o vlastní tkaničky. Nikdo nevěděl, kdo tuto pověst roznesl po škole. Nikdo se ani neptal Goyleho a Crabbea, zda to byla pravda (ti dva si na ošklivého černého psa už ani nevzpomněli – snad jen ve svých nočních můrách – a tak, i když je Snape několikrát vyslýchal, moc mu toho neřekli). A nikdo dokonce neměl odvahu se Draca samotného zeptat na to, co se stalo.  Ovšem pravdou bylo, že to většinu z nich ani nezajímalo. Jediný, kdo věděl o znásilnění blonďatého chlapce, byl Severus Snape, Albus Brumbál a paní Pomfreyová. Nikomu se o tom nezmiňovali, mladíka ani nijak nevyslýchali. Draco se totiž uzamknul do sebe a odmítal s kýmkoliv mluvit. I když mu Severus vyhrožoval prozrazením tohoto tajemství Luciusovi, chlapec ani necekl.

Strach. Byl to strach, co ho nutilo mlčet. Myšlenka, že na něj někde za rohem číhá velký černý pes, mu nedopřávala spánku. Bál se – strašně moc!

Všude chodil se svými spolužáky ve větších hloučcích, od Goyleho a Crabbea se ani o píď nehnul a už ani jednou nešel za školu. Do toho slavného Harryho Pottera se rázem také přestal navážet. Vzpomínka na poslední slova Siriuse Blacka se v něm držela jako klíště a vždy, když zlatého chlapce i jen z dálky zpozoroval, zcela se mu vyhnul.

Leč se mu zranění již zahojila, jeho psychika zůstávala i nadále narušená. Začal se bát tmy, divných zvuků a dokonce i chrápání Goylea. Draco Malfoy se stal svým vlastním stínem, vyzáblým a mlčenlivým, a leč se z něj stále profesoři snažili dostat jméno viníka, zarytě ho odmítal vyslovit. Nebylo možné, aby se Lucius dozvěděl, kdo tohle Dracovi udělal. Následovala by totiž pomsta, a poté, jak už to tak bývá, zase pomsta ze Siriusovy strany. A předmětem té pomsty by nebyl nikdo jiný, než právě Draco – a o to on rozhodně nestál. Proto i nadále tajil jméno té stvůry před okolním světem a na všechny Snapeovy otázky jen tvrdohlavě vrtěl záporně hlavou.

Severus po pár dnech vzdal své snahy o zjištění pravdy a zajel zpět do starých kolejí. Nikdo o tom už víc nemluvil, každý se opět věnoval sobě a svým povinnostem. Jenže leč se to ti čtyři, kteří o incidentu věděli, snažili sebevíc skrýt, Remus Lupin nebyl hlupák. Sice si nedokázal domyslet, co přesně se stalo, ale aspoň to tušil. A něco v něm, jeho druhý hlásek, mu jasně napovídalo, že viníkem toho něčeho není nikdo jiný, než jeho nejlepší přítel, který si denně stlal ve svém pelíšku a spokojeně odpočíval.

Ani dnes tomu nebylo jinak. Když Sirius Black přišel zpátky do bytu po své obvyklé procházce hradem, ihned se stulil do klubíčka a hodlal jít spát, Remus mu v tom však tentokrát zabránil.

„Co jsi mu udělal?“ zeptal se rovnou, chození okolo horké kaše totiž u Siriuse nemělo smysl. Pes se na něj nervózně podíval, když však usoudil, že mu jen tak Lupin nedá pokoj, proměnil se do své lidské podoby.

„Komu?“ zeptal se hned poté, co přes sebe přehodil deku.

„Malfoyovi přece,“ zamračil se Remus a ruce si dal v bok, aby tím dal jasně najevo, že má v této při převahu. Černovlasý muž se podrbal na své zarostlé tváři.

„Proč bych mu měl něco dělat?“ zeptal se hloupě, jako by si snad myslel, že Lupin neví o jeho nenávisti k rodu Malfoyů. A přesně, jak se dalo čekat, profesor Obrany proti černé magii jen tázavě pozvedl obočí a dál ho probodával nedůvěřivým pohledem. Povzdechl si. „Jen jsem mu dal trochu zavyučenou.“ Přiznal se nakonec – a kdyby měl ocas, měl by ho teď samým studem zaražený mezi nohama.

„Co přesně u tebe znamená termín zavyučenou?“ začertil se Lupin ještě víc, až se mu ohrnul spodní ret. Z očí mu šlehaly blesky.

„Ve své psí podobě jsem ho trochu postrašil,“ zalhal, „a on se pak přerazil o ty svý tkaničky, hlupák,“ navázal na drb roznesený po škole. Remus nevěřícně zatřásl hlavou, pak se však k Siriusovu překvapení ze srdce zasmál.

„Promiň,“ omluvil se potom. „Bál jsem se, že‘s mu provedl něco horšího. Je totiž zvláštní, jak se teď chová,“ zamyslel se pak. „Už se ani nenaváží do Harryho,“ podíval se do stropu. „Ale s tím strašením…i když Malfoye nemáš rád, rozhodně si nepřeju, abys takto děsil studenty této školy. Brumbál byl shovívavý, když ti tu dovolil být, proto bys neměl jeho laskavost brát tak nadarmo. Takže doufám, že už se to nikdy nestane,“ opět udělal svůj bu-bu-bu  pohled a čekal, až mu Sirius slíbí, že už se to nestane. A když tak muž učinil, zalezl do koupelny a šel se vykoupat. Black měl přitom, opět ve své zvířecí podobě, čas přemýšlet o tom, čeho se vlastně dopustil.

Dřív či později pravda stejně vyjde najevo, ušklíbl se sám pro sebe a potom konečně usnul.