Ani o vteřinu déle...

Pár: Alexandr Veliký/Héfaistión

Věková hranice: od 15ti let

Obsah: Hranice mezi přátelstvím a láskou je skutečně tenká.

Byla zrovna půlnoc, když stál Alexandr Veliký na balkóně svého paláce a ze zlaté číše popíjel červené víno. Noční vánek hladil jeho odhalenou hruď a snad by i pokračoval dále, kdyby jej nezastavil hedvábný plášť kryjící mu ramena. Makedonský král se zasněným pohledem hleděl do dáli, až na kraj svého území, a tiše se radoval z další vyhrané bitvy. Avšak radovat se sám, nemít nikoho, s kým se o štěstí podělit – to není vítězství. A možná to byl také důvod, proč někdo tiše zaklepal na dveře a bez vyzvání vstoupil do pokojů krále, leč tam směli jen ti, kteří s pánem sdíleli jeho lože.

 „Alexandře?“ smělý hlas zvolal jméno svého milovaného. To Héfaistión, generál a mezi vojáky vážený muž, stál mezi dveřmi a pokukoval po svícny osvícené místnosti. Jeho zrak spatřil mladého sluhu s dlouhými havraními vlasy a očima hlubokýma, jako samotná noc. „Bagoasi, kde je Alexandr?“ zeptal se jej. Muž, ne, vlastně ještě chlapec němě pohlédl k průhledným závěsům zdobícím vchod na balkón. Héfaistión přikývl na náznak vděku a vydal se daným směrem, aby po dlouhém dni plném oslav a radovánek konečně strávil pár minut se svým nejmilejším.

Sotva udělal krok k Alexandrovi otočenému k němu zády, zamrazilo ho v zádech, jak chladný byl večerní vzduch. Oklepal se snaže se zimu odehnat a pokračoval k příteli.

 „Héfaistióne,“ oslovil jej plavovlasý muž stále shlížející na své království s překypující pýchou a sebevědomím. „Děje se něco, příteli, že mě v tak pozdní hodinu ctíš svou návštěvou?“ otočil se k němu čelem. Stejně jako jindy i dnes se mu pozastavil dech při pohledu na známou tvář. Héfaistión, jeho rádce, pomocník, generál a nejlepší přítel, jakého mu Die mohl seslat, byl při svitu měsíce tím nejkrásnějším mužem, kterého kdy svět spatřil. Stříbrné paprsky úplňku se mu odrážely v dlouhých hnědých vlasech a zanechávaly po sobě stopy i v modrých očích, které toho viděli tolik, co jeho vlastní. Plášť s kožichem u krku, který mu sám daroval před pár dny, krásně rýsoval jeho siluetu.

 „Cožpak nemohu svého krále navštívit bez udání důvodů? Cožpak jej nemohu po dlouhém odloučení spatřit jen z důvodu přátelství?“ Promluvil Héfaistión tiše, v pozadí hlasu mu zněla netrpělivost. Jak dlouho to bylo, co si poprvé vyznali lásku? Ne lásku přátelskou, ale posvátnou, pravou, a tak moc vzácnou. A běda! I přes tu dobu se v jejich přátelství nic nezměnilo, jen častá vyznání, pohlazení a někdy i polibky směřované všude, jen ne k ústům toho druhého.

„Jistě,“ hlas zesmutnil. Slyšel dobře?

Cožpak jej nemohu po dlouhém odloučení spatřit jen z důvodu přátelství? A bylo tomu opravdu tak? Byla Hefaistiónova návštěva skutečně spjata jen s pouhým přátelstvím, nebo v sobě závoj černé noci nesl víc? Třeba touhu?

Afrodito, prozraď, co vše by měl člověk vykonat, aby v pohledu milovaného našel opětovanou lásku?

Král pohlédl do nebe a nechal se unášet jeho nekonečnou dálkou. Snad to byla hvězda, co spadlo z nebe, nebo že by Afroditina slza? Pohlédl zpět ke své lásce.

„Prosím, zůstaň dnes na noc,“ bylo to přání, žádný rozkaz. Hefaistión měl výběr volby. Zda chce z vlastní vůle zůstat anebo odejít a tím mezi nimi nechat vyrůst širokou zeď, která by je již nikdy nenechala přiblížit se k sobě víc, než jako pouhé přátele.

„Já…“ nevěděl co říct. Vždyť kolikrát byl takto požádán, aby ležel po boku svého krále, hrál si s jeho vlasy a v noci jej utěšoval po odeznění nočních můr? Proč ale dnes v tom tak moc známém hlase slyšel i něco jiného? Jako by se za prosbou skrývalo něco víc, co by bylo jeho zůstáním v pánových komnatách odhaleno. Měl zůstat? Nebo raději odejít? „Zůstanu,“ pronesl tiše a mohl zaslechnout překvapený zádrhel Bagoasova dechu, který nenápadně poslouchal cizí rozhovor snaže se odhadnout, zda jej dnes pán bude chtít ve svých komnatách, jakožto milence po dlouhých a těžkých bojích.

„Děkuji,“ usmál se Alexandr a vykročil zpět do svého pokoje, ve kterém mu již jeho služebný připravoval horkou lázeň. „Můžeš odejít, Bagoasi,“ oslovil jej a hleděl na vzdalující se snědá záda. Jakmile cvakla klika, stočil svůj zrak král opět k příteli. „Vykoupeš se se mnou?“ bez ostychu si nechal z ramen sjet dlouhý plášť a stejně tak i kalhoty. Nahý sešel pár schůdku do obrovské lázně a vyčkával na příchod přítele. Pára mu znemožňovala prohlédnout si Héfaistiónovo tělo, když si i on odložil svůj šat. Voda se zhoupla, jak do ní vstoupilo další tělo.

„Héfaistióne,“ oslovil jej Alexandr. „Pojď blíž.“ Pobídl jej k sobě, aby si mohl užít jeho blízkosti. Hnědovlasý bojovník neváhal, s hrdě napnutou hrudí přešel až ke králi a posadil se po jeho boku. Do rukou nechal vplout doušek čisté vody a smočil si v ní po celodenní práci zaprášený obličej. Alexandr jej pozoroval a stěží odolával nutkání dotknout se jeho hladké tváře. Moc rád by si nyní přitáhl Héfaistióna do své náruče a v ní jej laskal jako nikdy nikoho předtím, ale musel vyčkat na souhlas. I když byl vládce, který si mohl vzít vše, co chtěl, rozhodně by nikdy svého milovaného nenutil do něčeho, s čím by nesouhlasil.

„Alexandře,“ po dlouhých minutách mlčení konečně generál promluvil a s pohledem plným očekávání stočil zrak k makedonskému králi.

„Ano?“ vládce při zaslechnutí svého jména okamžitě zpozornil. Héfaistión otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, nakonec mu z nich však vyšel pouhý tichý povzdech. Odvrátil hlavu a vstal – znamení, že se chystá odejít.

„Fai,“ oslovil ho král přezdívkou z dětství. Hnědovlasý bojovník se zastavil a zalapal po dechu. Tak dlouho tomu bylo, co jej Alexandr takto oslovil. Tak moc dlouho, až na zkráceninu svého jména zapomněl. „Chci…“

Chceš? A co? Aby zde zůstal s tebou? Aby ti dovolil sevřít ho v náruči? Nebo snad toužíš po jeho dotecích? Co ty vlastně chceš? Jeho?

„Pojď ke mně,“ najednou to nebyl ten vůdčí hlas, ale hlas beznadějný, toužebný a snící.

„Alexan-“

„Pojď ke mně,“ povstal z vody tak rychle, až čirá tekutina vytryskla do stran. Jako Bucephalus byl pověstný svou rychlostí a oddaností svému pánu, Alexandr byl znám pro svou tvrdohlavost a neústupnost. A i kdyby se za to potom měl dokonce života nenávidět, byl si schopen v krátké chvíli vzít to, po čem tak prahnul. A právě středem jeho tužeb nebyl nikdo jiný, než muž stojící před ním. „Pojď ke mně,“ zopakoval naposledy. Ruce měl přitom rozpažené do stran a v očích se mu zračila touha, jakou v nich Héfaistión  v životě neviděl.

„Pil jsi příliš vína,“ snažil se sám sebe ochránit před nedorozuměním. Co když byly všechny ty náznaky vysílány neúmyslně a Alexandr chtěl jen kamarádské utěšení? Nenáviděl to nevědomí, ale ještě víc nesnášel slova odmítnutí. Chtěl navždy v očích svého vůdce zůstat jako jeho přítel a láska.

„Ne, nepil. Pojď ke mně, pojď! Snad již stačila ta léta nejistoty! Snad již stačilo tolik let vzdálenosti. Pro svatého Dia, Héfaistióne, co po mě vlastně chceš? Nebyla to tvá láska, co tě drželo po mém boku v nejkrvavějších bojích? Nebyla to tvá touha, co mě po nocích obklopovalo v tvém sevření? Héfaistióne, prozraď, pokud jsi s dnešním souhlasem nedal svolení i k něčemu víc, tak proč jsi zde tedy zůstával?“ Vyčítavý pohled probodl generála jako ostrý šíp. Díval se do vodní hladiny, tak tajemné za pouhého svitu svíček, a přemýšlel, co říci, jak se obhájit. Byl vždy tím upřímným, jenže léta ve válce jej již dostatečně poučila, že když je nejhůř, je lež milosrdnější než pravda.

Co tedy měl zvolit? Říct, co cítí? Říct, z čeho má takový strach? Proč zkrátka jen nezavře oči a nepodmaní se přítelovo dlaním? Proč zas nad vším tolik přemýšlí, jako by měl vymýšlet válečnou strategii?

K čertu se vším!  Zrak mu padl na holou královu hruď, posetou nespočtem malých jizev. V očích se mu odrážel vnitřní zmatek. Nejradši by utekl, na druhou stranu jej zde něco drželo a nehodlalo ho to pustit, ani kdyby si měl nohy utrhnout.

„Někdy,“ podíval se do nechápavého obličeje svého vládce, „někdy mám pocit, že každou bitvou jsme si vzdálenější a vzdálenější.“ Oči mu zvlhly pod náhlým prozřením pravdy. „Kdysi bys se mnou jednal jinak. Už nás totiž nepojí nic víc, než touha po zakázaném. A já…já se bojím, že kdyby mezi námi bylo něco víc, všechno by se to zhroutilo.“ Sedl si na schod, voda mu nyní hladila ramena. „A nechť nade mnou Die stojí, já tě nechci ztratit, Alexandře! Nechci, aby naše přátelství a láska byly pouhým odleskem našich společně strávených nocí, neboť ať stojí všichni bohové při mně, mezi tebou a Roxanou již také není víc, než touha po dítěti!“ Z očí se mu skutálely první malé slzy. Modré tůně se ztratily pod přívalem nářku a prosebně se upíraly na krále. A ten, bez hnutí a bez dechu, jen stál a pozoroval svého přítele jak pláče, o to hůř, že k těm slzám ho dohnal on sám.

„Héfaistióne,“ přešel k němu blíž. Ne, nemohl ho nechat se trápit. „Odpusť mi to,“ uchopil jej za skleslá ramena a přitáhl si jeho tělo na svou hruď. Dlaní si přidržel jeho hlavu u svého krku a pomalu s ním začal pohupovat, jako matka kolébající své dítě. „Odpusť mi to, Fai, prosím, odpusť. Netušil jsem, nad čím tak přemýšlíš. Nepoznal jsem tvé obavy. Mrzí mě má zaslepenost. Ale ať mě bohové slyší, pro všechno na zemi bych tobě, Fai, nikdy neublížil. Nikdy!“ trochu se od něj odtáhl, aby mohl pohlédnout do jeho obličeje. Modré studánky již dávno přestaly ronit slzy.

„Věřím ti, Alexandře, ale někdy…někdy mám zkrátka strach, že zapomínáš na svá slova. Vždyť celé roky se ženeš z bojiště do bojiště a při tom zapomínáš na slib, cos mi dal. Že navždy budeme spolu, pamatuješ?“ vlasy se mu lepily na tváře a záda. Jeden pramen mu dokonce sklouzl k očím a překážel mu ve výhledu do milované tváře. Alexandr hned pramínek sklidil za ucho mimo dosah obličeje a pohladil milovaného po líci.

„Nikdy,“ přiblížil se svým obličejem k Héfaistiónovu, „nikdy nezapomínám na své sliby.“ S těmi slovy se jejich rty spojily. A i kdyby je v té chvíli pozorovala Afrodita, bylo oběma jasné, že jejich láska neplynula z její moci, ale z jejich vlastních srdcí tak moc toužících po tom druhém. Faiova dlaň spočinula na zpocených zádech jeho milovaného a drtila mezi prsty jeho kůži. Jejich polibek se prohloubil. Úmyslně z jedné strany lázní putovali blíže k mramorovým stěnám, aby měli oporu při náruživých dotecích. Ne dlouho na to Héfaistión seděl na vysokých schůdcích opíraje se zády o chladivé kameny. Obdarováván jemnými doteky od milovaného sténal a vracel láskyplná pohlazení. A leč v něm stále byla semínka pochybnosti, Alexandr je dokázal sfouknout svou něhou do nejtemnějších koutů sebe samotného a vysvobodit tak Héfaistióna od strachu.

Miluj a budeš milován, řekl kdysi někdo moudrý a obdaroval tvory země sémě plodu. A tak nyní Alexandr Veliký zjistil, proč se stal tím, kým byl. A bylo pravdou, že bez Héfaistióna by byl dnes již stokrát zahrabán pod suchou zeminou, neboť nebýt přítele, byl by již tolikrát mrtev, jako byla játra orlem Ethonem vyklována Prométheovi.

Héfaistión se prohnul v zádech, jak jej Alexandr obdařil polibky na hrudi a krku, a užíval si skutečnost, že nyní se již nemusí ubíjet nejistotou a strachem z budoucnosti, neboť slib, královský slib, byl slibem božím. Nedal se vzít zpátky a už vůbec se nedal nesplnit.

A tak toužebně roztáhl nohy, aby si k sobě Alexandra mohl přitáhnout do těsného objetí, protože nyní to nebyly doteky, co tak potřeboval, ale pocit bezpečí.

Až když se od sebe opět odtáhli, převzal iniciativu Héfaistión, jako vděk za Alexandrovu přízeň. Líbal krále na rty, jazykem kroužil u jeho ucha a se slastí naslouchal stenům, které jeho pán při každém polibku vypustil.

„Miluji tě,“ šeptal znovu a znovu. Jako by se bál, že mu snad přítel nevěří. Héfastión mu však věřil.

Když se zas jejich ústa střetla, zůstala v polibku déle, než tomu bylo před tím. Hrubé dlaně, již z bojišť obdařené nespočtem jizev, hladily toho druhého po hrudi, dál se však neodvážily. Hleděli si do očí a snažili se vyčíst, na co ten druhý myslí. Tenká stěna jejich přátelství jako by se zbortila prvním dotekem Alexandrovy dlaně v Héfaistiónově klíně.

Tichý sten, který Faiovi vyklouzl z pootevřených úst, byl jako zpěv Sirén. Alexandra to povzbudilo k dalším odvážnějším krokům. Uchopil Héfaistiónovo mužství a začal jej laskat, jako tomu dělal sobě v mládí, když ještě neznal přednosti žen a nezajímal se o krásu mužů.

„Alexandře,“ napnul se generál pod náhlým vzrušením, které nezažil už po dlouhá léta díky věčnému cestování. A snad proto, že tomu bylo již tak dlouho, kdy naposledy pocítil ve svém klíně jinou dlaň, než tu svou, stačilo pár hbitých pohybů a s prudkým zalapáním po dechu byl vynesen k oblakům. Alexandr se tiše usmál.

„Odpusť,“ omlouval se hnědovlasý muž a se studem odvrátil tvář k vodní hladině. Cítil se hrozně. Stěží začali a on již skončil.

„Pšššt, lásko, pšššt,“ políbil jej Alexandr na tvář, víčka, čelo a v neposlední řadě i na rty. „Jsi nádherný. Jako východ slunce po bezesné noci. Jako křišťál v odlesku měsíce.“ Dlaněmi sjížděl po svalnatém těle a uvědomoval si, jak lehké bylo Héfaistióna proměnit v křehkou bytost. Tak snadné…možná až moc.

Héfaistión tiše naslouchal královým slovům a vrněl blahem, že zrovna on mu dnes mohl činit společnost. Chytil vládce jemně za krk a přitáhl si jej do polibku, jako to za dnešní večer už udělal tolikrát. I jeho dlaň se odvážila postoupit dál a překročit tu pomyslnou hranici, za kterou na něj čekala sladká odměna. Prsty zabloudil k pupíku a pomalu sjížděl níž a níž, dokud nenarazil na cíl své cesty. Alexandrova chlouba se tyčila vzrušením. 

        Faiovy prsty nezkušeně ucukly, vždyť dnešní noc pro něj byla první, kterou kdy strávil s mužem. Pravda, na bojišti se pro krásného generála vždy našlo nějaké to pokušení a nabídka, ale Héfastión byl věrný lásce a po osamocených nocích se modlil k bohům, aby byla jeho trpělivost odměněna - a vida, stalo se tomu tak.

Jemně začal třít královo mužství o své prsty a nejistě shlížel do Alexandrových očí, které jej pozorovaly a užívaly si červeň v přítelově tváři. Jako by generálovy dotyky neměly absolutně žádnou váhu. Jako kdyby se ho nikdo nedotýkal – tak nyní koukal na Faie bez zastřeného pohledu a jediného stenu. Nebylo proto divu, že Héfaistión zastavil své počínání, když neviděl žádnou odezvu. Zkroušeně opět shlédl do temné vody a modlil se k bohyni lásky, aby jej ušetřila té potupnosti.

„Proč jsi přestal, Fai?“ hleděl mu do tváře. Héfaistión pokrčil rameny, oči se mu opět leskly. Přesně jak Alexandr říkal, bylo tak snadné z mocného a úctyhodného generála učinit křehké a citlivé stvoření. Možná právě tato Faiova stránka vládce Makedonie tolik přitahovala. Anebo to bylo tou krásnou tváří, která po každém neúspěchu stáčela ztrápeně pohled k zemi.

„Fai,“ přitáhl si jej na svůj klín. Nechal si okolo boků obtočit generálovy nohy, chytil muže za hýždě a bez sebemenšího problému vstal, líbaje milovaného na rty. Voda z nich v pramíncích stékala a rušila tak tichou atmosféru. Alexandr se pomalu a opatrně vydal po schodech z bazénu ke své loži. Podle paměti se dostal až k pelesti postele, stále líbaje milovaného. Pak položil Hefainstióna do měkkých peřin a zalehl jej, ovšem ne celou svou váhu - pažemi se zapíral o postel. „Fai, pokud nechceš víc, zastav mě teď, protože pak již bude pozdě.“ Toužebně zašeptal do rudého ucha a klínem se třel o mokré stehno přítele. Ten přivřel oči a užíval si ten dotek. Srdce mu splašeně bilo. Takový pocit, jako měl nyní, zažil pouze po vítězstvích v těžkých bojích.

Ne, pokud neměl dnešek patřit jim dvou, tak nikomu! Přikývl na souhlas a poddal se veškerým dotekům Alexandrových dlaní. Byl si v tu chvíli jist, že láskyplným pohledem, jakým jej král nyní pozoroval, ještě nikdy neobdařil nikoho jiného, než právě jeho.

Roztáhnul nohy a opět je přitiskl k vládcovým bokům. Vzdychal a sténal, téměř svůj hlas nepoznával. Alexandr ho vedl a radil mu, jaká pohlazení ve kterých částech těla zbožňuje. A generál se rychle učil.

„Fai,“ hodně dlouhou dobu se o sebe třeli a hladili svá těla, nyní však byli na konci možností. Jen pár krátkých chvil a jejich milostná hra by skončila vyvrcholením. „Mohu?“ stačilo jedno slovo. Héfaistión pochopil a s prsty křečovitě svírajícími cíp deky přikývl. Vládce sebral z malého stolku vedle postele lahvičku s olejíčkem. Otočil si milence na břicho a otevřel ji. Obsahem si potřel své prsty. Fai beze slova ležel a vyčkával. Nikdy nebyl takto spojen s mužem, proto nevěděl, co čekat. Krk mu sevřel osten strachu, vynadal si za to však.

Ve válce jsi jako šelma žíznící po krvi nemající strach z nepřátel, a teď? Bojíš se jak ovce vlka! Seber odvahu - seber ji a už se ji nikdy nepusť!

Alexandr přítele políbil na krk, pokračoval po obratlích níž a níž až skončil u hýždí, které se napnutě tiskly k sobě a nehodlaly mezi sebe nikoho pustit.

„Fai, pokud nechceš-“

„Ne,“ odpověděl na nedokončenou otázku a pokusil se uklidnit. Zabralo mu to chvíli, než se první prst mohl vydat na putovní stezku dovnitř těla a okusit úzkost otvoru.

Fai zahekal bolestí, snažil se však své vzdychy co nejvíce potlačit, aby Alexandr nepřestal. Ten v jeho bolestných stenech poznával mnoho mužů před ním, kteří s dětskou úzkostí zatlačovali slzy, aby před králem nevypadali jako ubožáci. Alexandr je však nikdy nezesměšňoval, neboť to by udělal jen hlupák. Pomalu, jako tolikrát před tím, pokračoval dál a v hlavě spřádal zkušenosti, aby to milovanému co nejvíce usnadnil. Líbal jej a snažil se jeho pozornost převést na něco jiného, přitom začal do úzké štěrbiny postupovat i dalšími prsty, které bolest násobily, avšak dlouho hledaná slast se začala také konečně projevovat. 

Přesně v moment, kdy se Alexander dotkl přítelova nejcitlivějšího bodu v těle, zasténal Fai rozkoší, která královi zapříčinila husinu po těle. Nedočkavě prsty začal pohybovat k sobě a opět dovnitř, druhou rukou si při tom zpracovával vlastní chloubu, která se již nachystaná vzpínala do vzduchu. Pomalu vyndal své prsty a líbaje Héfaistióna po páteři je zaměnil za své mužství.

Ani nemusel vyčkávat, neboť Fai byl již připraven. Přijal jej zcela uvolněný a natěšený na další slastné přírazy.

„Jsi krásný,“ líbal ho Alexandr na krku, uchu a pažích, a užíval si úzkost menšího těla a slast, kterou ženské tělo vyvolat nedokázalo.

Héfainstión měl zavřené oči a jen přidušeně sténal. V pažích svíral deku a boky se pohupoval směrem k Alexandrovi, aby alespoň trochu spolupracoval. Vládce si jej nadzvedl, pod břicho mu vtěsnal polštáře, aby byl výš a on měl lepší přístup jak k jeho hýždím, tak mužství. V dlaních sevřel ztvrdlý úd svého milence a masíroval jej proti jejich vlastnímu rytmu milování, aby mu tím učinil ještě větší prožitek.

Héfaistiónovy steny v tu chvíli musely znít celým palácem. Neovládal vlastní tělo ani hlas. Ležel na břiše na hromadě polštářů a trhal peřinu. Alexandr drtil jeho boky mezi svými silnými pažemi a přirážel doň čím dál prudčeji. Postel sebou začala házet do strany a narážet do blízké stěny.

Generál vyšpulil víc své pozadí a díky tomu byly přírazy intenzivnější. Než se nadál, všechno vzrušení se nahromadilo do jeho nejcitlivějšího místa a s dalším dotekem Alexandrovy dlaně vyvrcholil. Hlasitě při tom vykřikl.

„Fai,“ pokračoval dál Alexandr, nijak se nenechal Héfaistiónovým vyvrcholením rušit. „Fai!“ Chytil ho za hruď a donutil ho opřít se o ruce, ačkoliv Hefaistión vyčerpaně vydýchával své uspokojení. Pak se postavil na chladnou zem, jen jednou nohou zůstal opřen o postel, a začal přirážet ještě razantněji. Generál vytřeštil oči. Paže se mu opět podlomily a spadl hlavou do nadýchaných peřin. Naběhlo mu znovu vzrušení a jen stěží v sobě dusil své steny.

Alexandr při každém přírazu vyřkl milencovo jméno. Pohyby zkracoval a prohluboval, a když naposledy společně s Faiem vykřikl, výsledek jeho rozkoše se vlil do mladého těla. Zmožený král se svalil na polštáře a zadýchaně si k sobě přitáhnul tělo svého nejdražšího.

„Fai, miluji tě,“ líbal jej dravě. Rukama spočinul na útlých zádech a milence si za ně přitáhl blíž k sobě. Héfaistión na něm ležel. Líbali se ještě dlouho, než jim konečně došel dech. Až když měsíc zapadl za horizont a slunce si s ním vyměnilo své místo, usnuli si ti dva v náruči a pokojně spali až do pozdního dopoledne. A byl to Alexandr, kdo otevřel své modré oči jako první a padl jimi na spící tvář Héfaistióna. Přikryl jej dekou až ke krku a přitulil se přitom k němu. Faiovo tělo se automaticky přitisklo blíže k teplým dlaním. Král spokojeně vdechl vůni milovaného a ukazováčkem a prostředníčkem si hrál s jeho vlasy. Přitom se modlil ke všem bohům, aby zbytek svých dnů strávili po svém boku a v momentě, kdy bude jejich osud zpečetěn, mohli opustit tento pozemský svět spolu. Protože odmítal být na tomto světě byť jen o vteřinu déle, než jeho milovaný.