Badum

Pár: Yuu Kanda/Alma

Věková hranice: bez omezení

Obsah: Vzpomínky na minulost a hořká přítomnost. 

Badum…­Badum…Badum…

Když otevřel oči, věděl, že už dávno není tam, kde byl před chvílí. Bílé poničené stavby odrážející v sobě svit domnělého slunce se mohly jen stěží podobat hořícím troskám, ve kterých předtím stál. Nějak mu to ani nevadilo. Vzpomněl si, že to bylo jeho poslední přání. Ano.…

„Děkuji ti, Allene Walkere,“ to byla jeho poslední slova, než sem spadl. Do bílého světa bez hranic. Bez možného návratu zpět. Do přechodného místa mezi Zemí a říší Smrti.

Pootočil hlavu a zahleděl se na kus těla ležící po jeho boku. Do očí se mu vlila lítost s citem, který dosud neznal.

„Láska, Yuu? Ty skutečně nevíš, co to je?! Nevěřím!“ Lavi si ho tenkrát nedůvěřivě prohlížel a nechápavě nad ním kroutil hlavou, ale nevysvětlil mu to. Nedokázal definovat ten cit, který svírá srdce všech, kteří jsou zamilovaní.

Pousmál se. Snad to bylo úlevou nebo poznáním. Vědomí, že už je konec, mu dokázalo do nitra vnést vlnu hřejivého klidu.

„Almo,“ pronesl tiše jméno druhé osoby, která nehybně ležela vedle něj. Bylo to bolestivé vidět pouhou kreaturu kdysi veselého a usměvavého chlapce. Bylo příliš bolestivé vědět, jak malé dítě dokázala nenávist změnit v Akumu. „Almo,“ naklonil se nad něj, až mu dlouhé havraní vlasy sklouzly z ramene. Zasykl, jak mu rány po celém těle způsobovaly neskutečná muka. Nemohl se pořádně hnout. Vlastně ani nechtěl. Jediné, po čem toužil, bylo vzít tu zbylou horní polovinu těla s dlouhými pažemi volně rozevlátými kolem sebe do náruče. „Almo,“ po tváři mu stekla slza. V hrudi měl obrovskou díru. Černou, zvětšující se každou vteřinou. Každým odbitím nové minuty. Věděl, že nyní už má v sobě pouhou prázdnotu, kterou nedokáže porazit. Popadl přítele do rukou a s namáhavým dechem si jej položil na odhalenou hruď, plnou hlubokých ran z boje…posledního boje. Černovlasý chlapec, nebo spíše to, co z něho zbylo, se na něj usmál. Svůj zářivý pohled zkrášlený odrazem rozbřesku zabodával do potemnělých Kandových očí, neschopných již kdy víc v sobě ukázat cit. Cit, jako je láska nebo nenávist.

„Yuu,“ zašeptal krátkovlasý mladík ochraptěle, vědom si své mizící podstaty. Jak jen byl statečný! Jak moc jen miloval osobu mu tolik podobnou?! Kanda nechápal, jak se v této chvíli může smát. Jak se může klidně usmívat od ucha k uchu a tím ho vytáčet na největší možnou míru.

Anebo vlastně ano. Ve skutečnosti ho chápal - vždyť tu byli spolu. Devět let uplynulo, než se mohli opět sejít. Devět dlouhých let s uzamknutými vzpomínkami na minulost. Nejprve pokusy – laboratoř, Nevinnost, odhalení zrůdné skutečnosti. A pak rychlý spád událostí. Jediná chyba a vše bylo zničeno, všichni byli zabiti.

„Promiň, Yuu,“ pravil tehdy jedenáctiletý chlapec pohlcený silou Innocence. „Promiň, ale musím tě zabít.“

Tehdy v jeho očích viděl obrovský bol. Snaha se zachránit, pokus o spasení lidstva…

„Exorcista musí chránit civilní občany před Akumama. Proto jste tady, děti. Proto, abyste se jednoho dne staly Exorcisty.“

Pokusní králíci – nic víc. Druhá fáze vývoje, možnost opakovatelné reinkarnace.

Tetovaní na levých prsou, bláto…leknín.

Vzpomínky na ty dny byly živé. Jejich barevnost ani po tolika letech nezbledla. Jako nepoškozené album s fotografiemi, které si člověk po roce otevře a prohlídne. Většinou se však usměje nad krásou těch fotek, Kanda však ne. Jeho fotoalbum bylo pošpiněno krví. Šedobílé fotky s nádechem černoty vyžíraly jeho srdce jako červi spadené jablko.

„Yuu?“ ozval se Alma, snaže se přítele dostat z chmurných myšlenek. „Budeme navždy spolu, viď?“ ptal se tiše, jako poslední výdech před smrtí.

Kanda k němu obrátil hlavu. Dlaněmi mu přejel po zničeném těle a pohladil ho po vlasech. Jako šíp mu srdcem projelo štěstí.

„Ano,“ odpověděl na šepot. „Navždy…jen ty a já, Almo.“

„To je dobře, Yuu,“ usmíval se mladík dál. „Vždycky jsem chtěl být s tebou, Yuu, vždycky. Jsme kamarádi, viď? Nic nás už nerozdělí, že jo?“

Byly to prosby. I když se usmíval, nejistota se skrývala v jeho hlubokých velkých očích. Nechtěl být zapomenut. Chtěl se ujistit, že jeho bytí skutečně existovalo. Že jeho podstata nikdy nezmizí – ani po smrti.

„Ne, Almo,“ trpělivě odpovídal. „Nic nás už nerozdělí.“ A po tváři mu stekla další slza.

Alma, zlověstná hrobka, obrovské jámy s mrtvými těly v sobě. Nevinnost pasoucí se na jejich bolesti, hlasy vědců, jež se je pokoušeli utěšit.

„Bolest nic není. Nic to neznamená. Netrestáme tě, Yuu, jen chceme, aby ses synchronizoval s Innocencí.“ Kdyby některé z těch hlasů slyšel dnes, byl si jist, že by je poznal. Ten tón, jakým byla slova vyřknuta, jak monotónně pravily pořád to samé, když se svíjel v bolestech na studené zemi a bojoval se svým vědomím. Ty hlasy se mu zaryly do paměti.

Nikdy…nikdy ty hlasy nezapomene, stejně jako nikdy nezapomene na svůj osud, který mu předepsali jiní, ještě předtím, než se vůbec narodil.

„Navždy budeme spolu, Almo,“ pravil dotčeně svým hlubokým hlasem. „Už nás nikdy nic nerozdělí…“