Seděla na větvi starého seschlého
stromu hrbícího se nad špinavým jezírkem uprostřed parku. Nohy nechala volně
pohupovat ve vzduchu a dlaněmi se opírala o smůlou zašpiněnou kůru. To se ví,
že zde nebyla jen z rozmaru mysli, to se ví, že ne! Čekala, sic nebylo na co,
ale jako věrný pes vyčkává svého pána, ona čekala na to něco a nehodlala onen strom opustit dříve, než se toho něčeho dočká.
A tak minuty ubíhaly a čas plynul, až
slunce zapadlo za horizont a mraky pohltily jindy blankytně modré nebe a zčernily
ho svou zuřivostí s údery blesků a dopadem deště. Ale ani to nebyl povel k
tomu, aby odešla. Ne, i nadále seděla promočena do morku kostí na mrtvém stromě
a s bolestí, že to, nač tak dlouhou dobu čekala, nepřišlo, hleděla do temné
hladiny jezera. Ve vodě mohla spatřit svůj odraz a peklo odehrávající se na
nebi. Záblesk protnul její myšlenky a děsivé hromobití jí donutilo úlekem
nadskočit.
Snad to byly slzy, co se jí zrcadlilo
v očích, nebo osamělé kapky deště dopadající jí do tváře. Byla si však vědoma
hluboké propasti zármutku ve svém těle, které se dnešním příchodem chtěla
pokusit zbavit. Jenže ono to nepřišlo.
To osvobození. Nechávalo ji dál se
trápit a bavilo se tou její usouženou hrou.
Zatnula dlaně v pěst, tak, jak to
dělávala vždy, když se v sobě pokoušela najít alespoň špetku odvahy. Nadechla
se z plných plic, leč věděla, že čím menší boj, tím lépe, a se zavřenýma očima
a nohama zkříženýma do sebe skočila do náruče ledového jezera. Venku se mezitím
zvedl vítr a cuchal zbylé listy mrtvého stromu, který se nebezpečně klimbal
nahoru a dolů, a s každým novým nárazem větru o jeho větev hrozilo, že se kus
stromu ulomí a spadne do víru zoufalství, jež nyní pohltilo všechnu vodu a
utápělo dívku bojující v ledové lázni.
Jako když ryba cáká a baví se vodní
hrou, ona máchala pažemi a kopala do stran snažíc se přesvědčit zůstat,
neodejít! Už nebýt tou poraženou, ale vítězkou! Mezi zuby skousla svůj jazyk a
ignorovala železnou chuť v ústech. Chtěla vyhrát, chtěla!
Zachytila se špičkou chodidla o kořen
stromu a i přes své přesvědčení dnes umřít lapala zděšeně po dechu. Mohla
cítit, jak jí špinavá voda teče do krku a hnízdí v jejích plících. Mohla cítit
tu ledovost vlastního těla, v jakém pomalu přestal žhnout plamen. Mohla cítit,
jak v posledních sekundách její hlavou projela myšlenka: „A co je vlastně to vítězství?“
A bůh by přísahal, že v ten moment
pochopila, že smrt je únik před bojem, ne jeho ukončení. Že je to chvilkové
osvobození, které by ji v posmrtném životě okamžitě opustilo. A že vlastně
život není bojem, ale hrou!
Zakotvenou nohu zbytky posledních sil
vyhákla, přičemž jí uplaval jeden sandál. Nezajímala se o něj však. Jediná věc,
které věnovala svou pozornost, byla jasně zářící koule nad hladinou, tak moc
připomínající měsíc. Zapřela se a s posledním výdechem vyplula nad hladinu,
neschopna dalšího pohybu, jen zběsilého lapání po dechu.
Roj blesků a silná bouře nepřestávaly.
A ta obrovská koule, zářící jak samotný měsíc, vedle sebe najednou měla sestru
a v dalším okamžiku se na žhnoucích koulích zjevily panenky, jež třeštily svůj zrak
do očí zděšené dívky a škleb, který se poté vykouzlil na ohavném obličeji, způsobil,
že hrom ukázal svou sílu a ranou, rovnou tisíci běžících býků, našel svůj cíl v
suché větvi. Jak bohyně zkázy dopadl kus dřeva na strachem stáhnutou tvář mokré
dívky a pohřbil ji pod hladinou studených vod, kde ji zaklínil mezi kořeny a půdou
posetou slizkými řasami.
Tu ďábel sám, nyní sedící na pevné
zemi, se rozchechtal jako blázen a z ohnivých očí mu vychrstla smršť usměvavých
slz. A už jen mohl zírat na opuštěný sandál, který sebou v malých vlnkách
houpal jako v kolébce, avšak osamoceně, již ne víckrát na noze dívky, jež
ležela na dně vod a se zoufalstvím uvězněným ve svém těle tiše promlouvala k
bohu, jak moc jej nenávidí a že vrátí mu svou zlobu, jen co se chladná mrtvola
sprovodí ze světa…
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář!