De odio al amor

Napsáno 10. ‎června ‎2013

Pár: Lavi/Kanda Yuu
Věková hranice: bez omezení

Obsah: Jak snadné je, aby se nenávist proměnila v lásku? 

Ležím skrčený v posteli s koleny přitáhnutými k bradě. Je mi zima, noční vánek útočí na mé obnažené tělo. Již uběhl týden od chvíle, kdy jsme spolu stáli v jedné místnosti - já byl nahý a Ty odhodlaný. Dost se toho od té doby změnilo. Vyhýbáš se mi a ignoruješ mě. Nedivím se Ti. Od doby, kdy jsi se mnou naposledy mluvil, jsem neotevřel ústa. Už tu není nikdo, kdo by mě otravoval, popichoval, či zesměšňoval. Již nemám důvod s nikým mluvit tak, jako jsem mluvíval s Tebou.

Hledím na purpurový leknín. Včera odpadl další okvětní lístek a já si začínám uvědomovat, že se dny mého života krátí. Ačkoliv si to nerad připouštím, je mi smutno. Jsem sám a zcela opuštěný. A nejhorší na tom všem je, že mi chybíš Ty. Tvůj úsměv, kterým jsi mě každý den obdarovával a Tvé dotěrné škádlení. Ale co mi chybí nejvíc, jsi Ty sám.

V místnosti je čím dál chladněji, a tak se schovávám pod pokrývku. Ležím však stále stejně. Jako prázdná schránka. Jako mrtvola.

Někdo klepe na dveře. Stáčím k nim zrak a s očekáváním sleduji, kdo je otevře.

Lenallee.

Slyším se, jak se jí ptám, co potřebuje. Ona mi odpovídá, já však její slova nevnímám. Přemýšlím, proč má tak zdrcený výraz ve tváři. Proč zní její hlas tak zoufale a proč jí vůbec po tvářích tečou slzy. A až když zaregistruji poslední větu, pochopím.

„Lavi leží na operačním sále, bojuje o život!“ křičí. Křičí, jako kdybych za to mohl já.

Rychle ze sebe strhávám deku a navlékám na sebe svůj plášť. Běžím za ní. Srdce mi splašeně bije.

Sedíme spolu v čekárně a čekáme na příchod doktora. Až po hodině se dveře otevírají a my se dozvídáme, že jsi přežil. Že jsi naživu a že už Ti nehrozí žádné nebezpečí. Zkrátka žiješ, žiješ, žiješ. To slovo mi v hlavě zní v ozvěnách. Taková úleva. Takové uvolnění od napětí, které se mě zmocnilo.

Lenallee se zvedá a rychle za Tebou běží, já však stále sedím a konečně si uvědomuji jeden důležitý fakt, který jsem po dobu Tvého přátelství zapomněl. Skutečnost, že jsi budoucím Bookmanem.

Zvedám se a odcházím zpět do svého pokoje. Lehám si do postele. Až po uši se balím do teplé přikrývky a dál přemýšlím.

Pochopil jsem, proč jsem Tě tak nenáviděl. Nebylo to pouze Tvým vtíravým hlasem, stálým úsměvem a dotěrnými otázkami. Ne. Bylo to proto, že jsem podvědomě tušil, že mě jednou opustíš a já zůstanu sám. A proto jsem Tě tak nenáviděl a snažil se nepřilnout k Tobě víc, než bylo nutné.

Věděl jsem, že Tvůj zájem není opravdový, ale jen hraný. Nejspíš jsi chtěl jako budoucí Bookman vědět něco o lidských citech. Jsem si jist, že sis to pak zapsal a stejně rychle, jako ses se mnou začal přátelit, jsi na mě také zapomněl.

Teď tu ležím jako hromádka neštěstí, kolena mám přitisknutá k bradě, tentokrát však ne kvůli náporu zimy, ale kvůli trýznivé samotě, od které se snažím osvobodit.

Využil jsi mě a pak odkopl.                          

„Nenávidím tě,“ říkám si každou odbitou minutu, každou odbitou vteřinu. Jenže každý člověk moc dobře ví, jak snadno se z nenávisti stane láska.