Až bude bouřka, budu tě čekat

Pár: Lavi/Yuu Kanda

Věková hranice: od 15ti let

Obsah: Když má Yuu Kanda panickou hrůzu z blesků.

Poznámka: Myslím, že inspiraci k této přeslazené povídce jsem našla kdysi v manze. Název si už nepamatuji, ale považuji za nutné Vás upozornit na to, abyste to nebrali moc vážně :-)

        Děsivá bouře ohlušovala všechny ve svém okolí a děsila malé děti.  Záblesky byly doprovázeny silnými řinčivými hřmoty, jež otřásaly budovami. Krůpěje deště byly nekonečné. Litry vody stékaly po střechách domů a z parapetů skapávaly v pramíncích na zem. Další silné zahřmění a i v proslulém sídle Exorcistů poskočil dav lidí do výšky.

„Dávej bacha!“ zanadávala Lenallee na Allena, který si nesl hromadu jídla ke stolu a při ohromné ráně vylekaně nadskočil, div že všechno nepřevrhl na zelenovlasou dívku.

„Promiň,“ sedl si vedle ní a rychle tác položil na dřevěnou desku stolu. Večeře se konala v tichosti. Sedělo tu jen pár posledních opozdilců. Spoustu lidí již leželo v postelích a četlo si knížky, někdo posedával ve společenské místnosti a hrál s přáteli šachy, nebo jiné společenské hry. Každý si tento večer užíval po svém, všichni však odpočívali a těšili se na druhý den a konec bouřlivé noci.

„Ahoj,“ přidal se ke dvojici Lavi nesoucí si jednu porci bramborové polévky s chlebem. Přisedl si k přátelům a pustil se hladově do jídla. Tiše jedli a nijak se navzájem nerušili. Teprve když dojedli, konečně jeden z nich promluvil.

„Kde je Kanda?“ zajímal se zrzek, neboť ho celý den neviděl a v prstech měl už tiky, jak měl nutkání opět zaplést pár černých vlásků do rozkošného copánku.

„Nevím,“ pokrčila Lenallee rameny. „Na večeři nebyl a u Comuie taky nebude,“ vstala, aby si po sobě odnesla tác s nádobím.

„Asi bude u sebe v pokoji,“ zamyslel se budoucí Bookman.

„Jo, to je možný,“ přitakal Allen, který ještě dojídal banán politý čokoládou.

„Půjdu se po něm podívat,“ usmálo se jednoočko a taky se sebralo od stolu. Allen osaměl, ale nevadilo mu to. Po chvíli si k němu beztak přisedlo pár děvčat, které mu laškovně nabízely své dezerty. Tu večeři se Walker přejedl tak, jako už dlouho ne.

…

„Mám nebo ne?“ Lavi stál před pokojem japonského exorcisty a přemýšlel, zda zaťukat. Pochopitelně, že by nevešel bez zaklepání, spíše jej trápilo, zda to má vůbec cenu a jestli si tím akorát nepřivodí pár dalších boulí na hlavě navíc. „Nevečeřel! A určitě ani neobědval, jak ho znám!“ vymyslel si záminku pro svou návštěvu. „Je jasný, že na něj někdo zkrátka musí dávat pozor!“ dodal si odvahy a sepnul dlaně v pěst. Venku opět hlasitě zahřmělo. Jakési heknutí se ozvalo z pokoje, ale při té ráně to nebylo pořádně slyšet, takže to Lavi nezaslechl. Nadechl se, vydechl a zaťukal. Nejprve slabě. Zopakoval to o dost hlasitěji, a když se ani pak neozvala žádná odezva, tak zkrátka popadl kliku a vešel dovnitř. První věc, která jej překvapila, byl odemčený pokoj. Druhou věcí bylo, že po Kandovi nebyla nikde ani památka. Tedy až na rozhrabanou postel a nepřítomnou deku, která po většinu času ležela upraveně na matraci.

„Yuu?“ špitl opatrně – co kdyby na něj Kanda někde číhal s vytasenou katanou? Nic. „Yuu-chan!“ došel přes místnost až k pootevřenému oknu, díky kterému do pokoje stékala voda. „Ani zavřít okno si neumí,“ zakroutil nad tím hlavou. Když v tom opět zahřmělo a ten zvuk, jaký před tím nemohl zaslechnout, se najednou ozval dvakrát tak hlasitěji. Podivil se. Otočil se kolem dokola své osy, když v tom si všiml obrovské černé skříně s pootevřenými dveřmi. Hned na to zahlédl cíp bílé látky a došlo mu, že to musí být ona ztracená přikrývka.

„Yuu-chan?“ přešel zkoumavě ke kusu obrovského nábytku. „Yuu,“ opatrně se přibližoval. Trochu jej začala sžírat obava, zda po něm po otevření skříně něco nevyskočí. Byl už jen krok od svého cíle, když v tom zase zahřmělo, tentokrát ještě hlasitěji než předtím, a skříň se celá otřásla, jak sebou někdo vylekaně škubl. Už nebylo pochyb. Lavi skříň pomalu otevřel. Jako první ho do očí trklo oblečení pověšené na ramínkách, a když potom zamířil zrakem dolu, spatřil to, co by ho ani v nejfantastičtějším snu nenapadlo.

Na zemi, schovaný pod oblečením a svou dekou, ležel černovlasý Japonec s hlavou zaraženou mezi koleny a dlaněmi přitisknutými k uším. Víčka měl pevně zavřená, až se mu z toho tvořily mžitky před očima. Křečovitě seděl ve skříni, jako hromádka neštěstí, a když opět zahřmělo, zase povyskočil a vyděšeně vyjekl.

„Yuu-chan,“ Lavi nevěřil vlastnímu oku. Kanda, ten neohrožený, arogantní, sebevědomý bojovník, který údajně neznal strach, se bál…bouřky? A když znova zahřmělo, další polekané zahekání mu bylo odpovědí. Cítil se zmatený. Chlapec dle všeho ani netušil, že je s ním v pokoji ještě někdo, proto tak dával najevo svou slabost. Ale zrzek se na to nemohl jen tak dívat. Pouze sledovat, jak se třese strachy a nemůže se ani hnout.

Jaká to smůla, Yuu. Tady Ti Mugen nepomůže…

„Yuu,“ dotkl se jeho ramene, načež večerní přízrak vytřeštil své slzami prolité oči do známé usměvavé tváře.

„La-vi?“ jakmile se ozvala další rána, zase schoval hlavu mezi kolena, díky čemuž mu přikrývka sjela ze zad a odhalila jeho bělostná záda. Jak se zdálo, zrovna se převlíkal, když bouře nastala, a ani se nestihl obléci.

„Yuu,“ drkl do něj znova. „Yuu-chan,“ špital útěšně.

„Jdi pryč! Vypadni!“ vyjel na něj Kanda, v rozechvělých dlaních svíral svou katanu. „Odejdi!“

„Yuu!“ chytil ho Lavi za zápěstí a Mugen mu opatrně vytrhl z dlaně - tak snadné s ním nyní bylo manipulovat. A jakmile další hrůzostrašný hrom ukázal svou sílu, stalo se něco neskutečného. Ten Yuu Kanda, který nedával najevo emoce a vždy se stranil doteku jiných, právě vyskočil ze skříně a padl Lavimu rovnou do náruče, načež se oba svalili na zem. Kanda se třásl jako malé novorozené hříbě a téměř zrzka dusil, jak moc se k němu tiskl. Stočil se mu v náruči do klubíčka a hlavu zarazil do jeho hrudi. Vlasy měl rozpuštěné, a tak se nyní kouzelně rozprostíraly po jeho alabastrových zádech.

„Yuu,“ Lavi mu položil dlaně na bedra a dopřál mu trochu svého tepla. Kanda byl studený jako led a na kůži mu rašila husina. Jediné, co jej nyní krylo, byly kalhoty, které v sobě moc tepla nashromáždit nedokázaly. „Yuu, umačkáš mě,“ pousmál se snaže se jej ze sebe sundat, ale jakmile se o to byť jen trochu pokusil, černovlásek nesouhlasně zaskučel.

Tak to je síla, podivil se. Bylo vůbec možné, aby měl někdo z něčeho takový strach? Jo! Vzpomněl si na ošklivé osminohé příšery, které měl u sebe v pokoji na zdech a otřásl se od hlavy k patě. Budiž, on se bál pavouků a Kanda hromů, každý má něco. Zvláštní ale bylo, že zrovna z takového přírodního úkazu, jakému byl Japonec tak podobný, měl strach. Stejně okouzlující jako zářivé blesky a hrůzostrašný jako hlasitá rána následující světlo – takový byl Kanda.

„Je to v pořádku, Yuu,“ jenže na ta slova se zase zablýsklo a mladík mu málem utrhl bradavky, jak silně zaryl prsty do jeho hrudi. Lavi se zachvěl pod náporem bolesti a pár sekund to rozdýchával. Uklidnil se. Podíval se opět na tu hromádku neštěstí ležící na něm a rozhodl se mu pomoci. Přetočil ho na zem, aby byl nad ním a dodal mu tak pocitu bezpečí, bohužel to ale mělo spíš opačný účinek. Vyklepaný exorcista ho chytil za krk a přitáhl si jej k sobě, jak jen nejtěsněji to šlo. Lavi se nyní dotýkal jeho úzké jemné hrudi a zrudl. V kalhotách mu zaškubalo.

„Tak a dost!“ rozlítil se zrzek. Prudce ho chytil za zápěstí, a i když mu to dalo značnou práci, odtáhl ze sebe jeho ruce. Rychle vstal, než by se opět dostal do nežádoucího sevření, a poodstoupil o pár kroků dozadu. Celou dobu sledoval štíhlé tělo na zemi ztrácející se na kamenné podlaze. Vlasy mu kryly celý obličej, avšak jedno oko si přeci jen našlo cestu ven – a to směrem k Lavimu. Zrzek v tom pohledu spatřil bolest, muka a nehoráznou ztrátu. Zastyděl se za to, jak se zachoval. Že vůbec na chvilku pomyslel na to, že odejde a nechá ho tu samotného. Sklonil se k němu a vzal si ho do náruče. Vyzdvihl ho do vzduchu, načež okolo něj mladík opět obtočil paže, pak jej Lavi položil do postele.

„V klidu,“ chlácholil ho, „hned jsem tady. Jen ti donesu deku, ano?“ špital líbezně. A Kanda skutečně povolil. Pustil ho, i když se ozvalo další zahřmění. Instinktivně se stočil do klubka jako malé kotě a snažil se zacpat si uši. Lavi na ten výjev koukal s dosud nepoznanou dychtivostí. Vždyť právě odhalil jednu z Kandových slabin, viděl jeho tělo, jako ještě nikdo nikdy před ním a tiskl se k němu tak, jak to ještě nikomu nebylo dovoleno. Bylo tohle znamení? Znamení, že dnešní noc patří jen jim dvěma?

Zatřepal hlavou, aby na tyhle nesmyslné myšlenky okamžitě zapomněl. Odebral se ke skříni a popadl pohozenou deku. Vrátil se zpět, Mugen položil cestou k nočnímu stolku a přikrývku rozprostřel na bezbranného chlapce. Ten se do ní stulil jako dítě do objetí své matky a dál se otřásal pod nářky. Lavi si sundal boty. Popadl konec deky a nadzvedl ho, aby se pod ní také schoval. Přitáhl si k sobě štíhlého tvora a dlaní mu přejel po zádech. Stále byl studený a husina mu dráždila tělo.

„Pššt, pššt,“ špital zrzek, opatrně si přitom sundal svršek svého oblečení, aby se tělo na tělo mohl přitisknout ke svému příteli a tím mu dodat trochu tepla. Chlapec se k němu okamžitě přitulil, dlaněmi proklouzl pod jeho podpaždím a vykouzlil tak pouta, díky kterým se mohl dotýkat Laviho ramen zezadu. Budoucí Bookman si povzdechl. Věděl, že v tuto chvíli mladíkovy slabosti je to naprosto absurdní, ale byl vzrušený. Neskutečně moc. A Kanda mu s tím zrovna dvakrát moc nepomáhal.

Další úder hromu a tělo se k němu přitisklo ještě více, jak jen to bylo možné.

„Víš co, Yuu-chan?“ oslovil ho Lavi. V hlavě se mu zrodil plán. Dokonalý a bezchybný. „Zabavím tě, hm?“ zablýsklo se mu v oku. Černovlásek přes svou hřívu pohlédl do Laviho obličeje, v očích maje otazníky. „Nech to na mě, Yuu-chan, o všechno se postarám, jen odpočívej…relaxuj,“ trochu se od něj odsunul, když Kanda přikývl na souhlas. A když potom zase vyděšeně vykřikl, nebylo to tentokrát díky bleskům, ale šmátravé dlani nacházející si svůj cíl v jeho kalhotách.

„Co to děláš?“ konečně za dnešní večer promluvil svým typickým podrážděným tónem, v očích maje odpor.

„Utěšuju tě,“ odpověděl mu Lavi.

„Pusť mě! Nech to-“ slova se ztratila při leknutí z dalšího zahřmění.

„Jsi okouzlující,“ zašeptal mu Lavi do ucha. „Nevšímej si ničeho, nevnímej nic…jen mé doteky,“ přitáhl si jeho tvář k té své za drobnou bradu a políbil jej. Dlaně již dávno zdolaly poklopec a masírovaly mužství mladého exorcisty. „Pšššt, v klidu,“ usmíval se Lavi, jak se Yuuovo tělo chvělo pod jeho dlaněmi. Ucítil nehty na svých ramenou zařezávající se mu do kůže. Sykl bolestí, ale bral to jako cenu za svou drzost. Pomalu a s klidem pokračoval dál. Líbal mladíka na šíji, hýčkal jeho purpurové bradavky, dokud obě neztvrdly, a nakonec jazykem vplul do rozkošného pupíku. Motýlí polibky pohladily podbřišek, načež se ozval první sten za tuto noc. Zrzek neváhal a pokračoval ve své činnosti. Sledoval Kandovy paže, jež křečovitě tiskly deku, a jeho tělo, napnuté jako struna. Byl krásný jako večernice…jeho večernice.

Sundal mu kalhoty a postupně jej líbal od kolena po vnitřní stranu stehna. Byl už téměř u jeho klína, ale stále se nepřiblížil víc, aby se dotkl chlapcova údu. Vychutnával si jeho steny, tiché výkřiky do tmy, až nakonec přeci jen neodolal. Uchopil vztyčené mužství do svých úst a začal si s ním pohrávat. Nejprve jen se špičkou – jazykem přejížděl po žaludu, zatímco prsty si pohrával s varlaty. Yuu hekal a vzdychal, venkovní bouři už vůbec nevnímal. Zarazil své ruce do Laviho vlasů a hrál si s rezavými pramínky. Tváře měl rudé a nezbedné kapičky slin mu stékaly z koutku úst po bradě. Vypadal úžasně – křehce, svůdně a roztomile zároveň. Lavi se chtěl toho pohledu nabažit. Odtáhl se proto od jeho klína a chvíli pozoroval jeho dlaně snažící se samy uspokojit. Jeho tvář byla rudá jako okvětní lístky růže a ústa lákala k dlouhému francouzskému polibku. Nenechal se pobízet dvakrát a hned se mu na rty přilepil. Jejich jazyky vzplynuly v jeden, načež harmonická hra načala novou intimní chvilku.

Ruce jednoho putovaly po těle toho druhého. Oba byli již zcela nazí a tiskli se k sobě jako novomanželé o svatební noci. Údy měli blízko sebe a masturbovali společnými silami. Sténali si vzájemně do uší a drželi stejné rytmické tempo. A pak možná Lavi překročil hranici, i tak jej však nic nedokázalo zastavit. Vsunul jeden svůj prst do chlapcova konečníku a začal si prorážet cestu do Japoncova těla. Kanda překvapeně vykřikl a pokusil se od něj odtáhnout.

„Tam ne! Lavi! Dost!“ bránil se, ale zrzek neposlouchal. Chlácholil ho doteky a umlčil polibky. Mladík se vzpínal a snažil se dostat z jeho sevření. Druhý prst si prorazil cestu do skulinky, načež protesty zesílely. Hlavně když Lavi začal roztahovat jeho otvor a hrál si s ním jako kočka s myší. A pak i třetí prst našel svůj úkryt v hladké štěrbince, načež se ozvalo překvapené zajíknutí, jak Lavi konečně našel záchytný bod celé této hrátky.

„Co-co to…“ Kanda byl zmatený. Tak rozkošně zmatený, až zrzek musel zavrnět blahem.

„Jsi božský,“ políbil jej hladově. Pak chlapci zvedl nohy a zahákl si jeho paty za svá ramena. Vyboulený zadeček nyní vyzýval k jedinému. Lavi si pomalu zpracoval svůj úd a pak jím pomalu a opatrně začal zajíždět do štíhlého těla. Bolestný výkřik protnul děsivé zahřmění a slzy svou slaností předčily nebeský pláč.

„Nehýbej se! Zastav se! Přestaň!“ křičel černovlásek naléhavě. Lavi se vylekal a tak chvíli vyčkal. Byl v něm jen po špičku, ale chápal, že to muselo být nepříjemné. A tak se pohnul až tehdy, když se Kanda více uvolnil a dech se mu zklidnil. Po celou dobu však nezapomněl masírovat jeho penis a hrát si s jeho varlaty.

Pomaličku se dostával do těla až po kořen svého mužství, načež hlasitost nářku zesílila.

„Vydrž to, Yuu, bude to v pořádku. Uvolni se, zhluboka dýchej,“ radil mu. Kanda pevně stiskl polštář a zalapal po dechu. Pomalu se uklidňoval, ale stále mu z očí stékalo pár nezbedných slz. Konečně byl dostatečně uvolněný, aby zrzek mohl pokračovat ve své činnosti. Zajel do něj, až se dotýkal podbřiškem jeho varlat, a pak vyjel. Přirážel pomalu, ale s vášní a touhou.

„Lavi!“ zasténal chlapec. „Lavi!“ křičel. Jak se zdálo, i on konečně pocítil tu správnou slast. A k zrzkovu překvapení ho chlapec chytil kolem krku a přitáhl si ho k sobě do hřejivého objetí. Budoucí Bookmen do něj bez přestání přirážel, až se postel začala otírat o stěnu. Vzdechy a rytmus lásky zaplnily místnost. Přirážení začalo být prudší a kratší, až nakonec Lavi dělal jen ty nejmenší pohyby boky, aby docílil svého vyvrcholení. Uchopil ještě rychle Kandův penis a mnul ho, až se chlapec udělal, načež sepnul půlky k sobě, což dopomohlo i k Laviho uspokojení. Kandovo sémě pošpinilo jejich břicha a zrzkovo naplnilo chlapcova hýždě. Oba se prohnuly jako luk a snažili se zklidnit svůj dech, až se nakonec Lavimu únavou podlomily lokty a spadl do náruče svého milence. Kanda pod tíhou jeho těla přidušeně vydechl.

„To bylo…úžasné,“ hlesl Lavi opíraje se hlavou o Yuuovo rameno. Černovlásek mlčel a jen nepřítomně hleděl do stropu. Byl unavený a chtělo se mu spát. Blesky pomalu ustupovaly, až zmizely úplně a lidé se konečně dočkali tiché a ničím nerušené noci. „Dobrou noc, Yuu,“ špitl ještě Lavi, když si k sobě mladíka přitáhl a společně s ním se zachumlal do přikrývky. Kanda už ani neměl sílu protestovat, a tak ho ve svém pokoji nechal přespat. Ve vzájemném objetí nakonec i usnuli.

Ráno to ovšem bylo o dost horší. Yuu byl na nohou jako první a nemohl se zbavit bolestivých křečí vystřelujících mu do zadku. Lavi si ještě spokojeně pochrupával, což se Kandovi nelíbilo. Hodil po něm jeho oblečení a zavrčel: „Hoď sebou!“ A opět to byl ten starý dobrý Kanda, jakého Lavi znal. Posadil se, převlékl se a než mu stačil z pokoje milenec uprchnout, přitlačil ho ještě ke zdi a za cenu uříznutí hlavy pravil: „Nikomu o tvém tajemství neřeknu, ale něco za něco,“ líbnul ho na rty a pak rychle utíkal z pokoje, aby nedostal pochvou katany do hlavy. Třískly za ním dveře a Kanda se ocitnul v pokoji sám. Bříšky prstů si přejel po rtech, snad jako by se snažil zapamatovat onen hřejivý dotek. Potom se pousmál a vyšel z místnosti, v hlavě maje jedinou myšlenku: „Až bude příště bouřka, budu tě čekat.“