Sbohem podruhé

Pár: Kakashi Hatake/Itachi Uchiha

Věkové omezení: od 15ti let

Obsah: Opětovné setkání s již zapomenutým...

Kakashi kráčel liduprázdnou vesnicí s kunaiem v dlani, kdykoliv připraven jej použít. Smysly měl nastražené, aby mu neunikl jediný pohyb ani jediný zvuk. Byl tu sám. Jeho tým měl právě jinou tajnou misi s Jiraya-sama, to mu však nebylo překážkou. Dokázal se o sebe postarat. Malá děcka by mu v boji na život a na smrt beztak akorát překážela.

Hbitě se otočil, když v jedné ze střech zchátralých chat něco ruplo. Hned na to se celá budova zbortila k zemi. Prach obklopil Kakashiho nejbližší okolí a chvíli trvalo, než jej vítr zvedl a odvál jinam.   

Hatake soustředěně pokračoval dál ve své cestě. Úkol byl jasný – najít a zabít…ale koho?  Tsunade se dozvěděla od svých tajných špehů, že by se ve vesnici měli skrývat Akatsuki, a pokud ne všichni, pár z nich určitě. A proto ho vyslala na výzvědy, aby zjistil, zda nejsou přijaté informace jen hoax.

Něco poblíž zašustilo. Jakoby se látka pláště střetla s krátkou větvičkou stromu. Pochopitelně se otočil, aby spatřil narušitele ticha, ale to se mu stalo osudným. Koutkem oka mohl spatřit černé dlouhé vlasy a záblesk rudých očí. Silný úder do krku jej složil k zemi – omdlel.

Byla to jemná melodie, co jej přinutilo otevřít oči. Skladba melodická a pomalá, uklidňující mysl. Odkud se však řinula a kdo ji vlastně poslouchal?    

Leč jej neskutečně bodalo ve spáncích, opatrně pootočil hlavu. Cítil se jak po nějakých narkotikách. Zrak měl rozostřený, ale pomalu si přivykal na tmavou místnost. S překvapením zjistil, že není svázaný. Dlaní si proto přejel tvář a promnul oči. V dalším okamžiku zjistil, že leží na zemi na karimatce. A co bylo opravdu zneklidňující, v místnosti nikdo nebyl.

Pomalu se posadil, jak jen mu to rozbolavělá hlava dovolila, a porozhlédl se po pokoji. Zahlédl malé okno, skrz které do komory proudily sluneční paprsky. V místnosti stála jen stará zaprášená komoda a velký dřevěný jídelní stůl, pokrytý vrstvou prachu. Zdálo se, že pokud zde někdo přebýval, netrávil tu příliš svého času. Vstal. Trochu se přitom pohybu zakymácel, ale ihned získal ztracenou rovnováhu. Přešel ke dveřím a opatrně je pootevřel. Zavrzaly v pantech, ale jen zlehka, zaslechnout to mohlo jen vytrénované ucho. Slyšel stále tu líbeznou melodii, která jej milosrdně probrala. Zdálo se, že za dveřmi je jakási chodba, po které se hudba řine do ostatních pokojů. Odhodlal se a vkročil do neznáma, rovnou za sluchem. Zastavil se u třetích dveří, skrz které zněla hudba z gramofonu nejhlasitěji. Zhluboka se nadechl a vydechl. Byl připraven na cokoliv. Moment překvapení byl na jeho straně – aspoň v to doufal. A tak tiše otevřel dveře.  

„Tak ses konečně probral,“ ozval se mužský hluboký hlas. Byl monotónní, zcela bez emocí. Kakashi před svým zrakem spatřil záda velkého karmínového křesla a vykukující hlavu s havraními vlasy. Dotyčný k němu byl otočený zády. Jako by si byl jistý, že mu od vetřelce nic nehrozí. Z opěradla sklouzla alabastrová dlaň a natáhla se ke stolku po svém boku. Dotyčný chopil mezi prsty skleněný pohár naplněný rudou tekutinou a položil si ho ke rtům. Lok nebo dva upil, s vínem si před polknutím pohrával v ústech.

„Kdo jsi?“ Ačkoliv jeho hlas Kakashi poznával, za boha si jej nedokázal spojit s obličejem. Muselo to být už dávno, co se naposledy potkali. Ozval se zlomyslný smích. Tvář neznámého se zkřivila úšklebkem.

„Ta paměť, že?“ Povzdechl si, snad jakoby si to bral osobně. Opřel se dlaněmi o opěradla křesla a vyšvihl své štíhlé tělo na nohy. V další chvíli se otočil čelem ke Kakashimu. Ten se při pohledu do známé tváře zamračil.

„Uchiha Itachi,“ vyslovil to jméno prozíravě. Hlavou se mu mihlo několik ošklivých vzpomínek na to jméno. Projel jím záchvěv vzteku.

„Proč ta nenávist?“ Sluneční paprsek se mihl v jeho očích a přidal na zlomyslnosti vyvstalé situace. Atmosféra houstla.

Itachi si opět přitáhl pohár k úzkým rtům, aby ústa naplnil rubínovou tekutinou. Jazykem si hladově olízl suché rty, které chytaly červený nádech z vypitého vína. Kakashi naň stále hleděl zamračeným pohledem. Maska mu sice kryla půlku obličeje, i tak však byly vidět vrásky, jež se objevily na odporem stažené tváři.

„Co se děje?“ Mladší z mužů opět zaujal místo ve svém křesle. Havraní vlasy mu při ladném pohybu tančily kolem ramen. Rudé oči si prohlížely dno vypitého poháru a mysl se ztrácela ve vzpomínkách. V té chvíli nepozornosti k němu Kakashi mohl neslyšeně přejít a jednoduše jej zabít. Neudělal to však. Namísto toho si sedl do druhého, o něco méně pohodlného čalouněného křesla a s jistotou popadl láhev skoro vypitého červeného vína. Bez váhání vypil zbytek tekutiny. Víno mu steklo s hřejivou stopou do krku a ponechalo mu v ústech chuť černých třešní. Hlasitě vydechl, čímž na sebe konečně upoutal pozornost druhého muže.

„Jsi drzý,“ oznámil mu Itachi, nezdál se však nijak rozrušený nastalou situací.

„To ti nikdy dřív nevadilo,“ upozornil jej Hatake.

„Ne, to nevadilo.“

Tajemství, jež mělo být dávno zapomenuto. Slova, která probouzela roky pohřbenou minulost.

„Miloval jsem tě,“ uchechtl se nad absurditou té věty. Miloval, dnes však už ne. Místo lásky byl naplněn hněvem. A možná, někde v hloubi duše, ale opravdu jen možná, i chtíčem.

„Nešlo jinak, než odejít. To moc dobře víš.“ Nesnažil se obhájit své chování před řadou let, jen suše oznamoval skutečnost.

„Mohls aspoň říct sbohem,“ vytkl mu Kakashi. Ne, tohle neměli řešit. Nevěděl, proč se vracel do minulosti. Jeho úkol byl přeci jasný. Najít členy Akatsuki a zabít je. Tak proč ta náhlá bezradnost?

 „Nebyl čas,“ zašeptal Itachi. Zněla v tom hlase snad lítost?

„To jsou jen výmluvy. Věděls o tom plánu spoustu dní dopředu.“

„Ne, Kakashi, nevěděl.“ Konečně mu pohlédl do očí. Výraz v obličeji měl kamenný, přesto se v něm zřela jedna jediná emoce, kterou od něj Hakate nikdy nečekal - lítost. Hleděli mlčky jeden na druhého a ztráceli se ve vlastních myšlenkách. Vzpomínky na minulost najednou nebyly tak vzdálené. Zapomenuté hluboké rány v jejich srdcích se začaly otevírat. Kakashi z ničeho nic divoce zatřepal hlavou, snad se z ní snažil vyhnat vše zlé, co dosud držel uzamčené ve své truhle vzpomínek.  

„Proč jsi vlastně tady?“ Nechal se slyšet Itachi. Nezdálo se, že by ho to skutečně zajímalo, snad se jen snažil o navázání konverzace, aby nebyl odkázán na vlastní myšlenky.

„Mise,“ stručněji odpovědět nemohl. Přesto Uchiha věděl, co to slovo znamená.

„Máš mě zabít?“ Uchechtl se. Ne snad, že by nevěřil v Kakashiho síly, jen ta protismyslnost jej nachytala nepřipraveného. Bělovlasý muž mu neodpověděl. Místo toho vstal a postavil se naproti němu. Dlaněmi se opřel o opěradla jeho křesla, čímž mu znemožnil úprk. Hlavou se naklonil blíže k té jeho a chraptivým hlasem pronesl: „Kdykoliv tě můžu zabít, k tomu nepotřebuju rozkaz z velitelství.“ A pak, leč v rozporu s těmi slovy, nechal svá ústa spojit v polibek s těmi Itachiho. Černovlasý muž se překvapivě neodtáhl, jak očekával Kakashi. Naopak mu dlaň zabořil do zátylku a přitáhl si jej k sobě blíže. Polibek se prohloubil a místností začaly proplouvat první vzrušené vzdechy.

„Budeš toho litovat,“ upozornil jej Itachi, když se od sebe po neskutečně dlouhé chvíli odtáhli, oba zadýchaní a se zúženými zorničkami.

„I kdyby, co naplat.“ Pousmál se Kakashi a vrátil se tam, kde přestali. K hlubokému smyslnému polibku.

Ani nevěděl, jak se to stalo, že leželi na zemi přitisknuti tělo na tělo a vzrušeně nechávali místností znít své steny. Již dávno byli nazí a ukojovali svůj chtíč vzájemnou blízkostí. Itachi jej k sobě zoufale tiskl, jako by potřeboval jistotu, že tam skutečně je a není to jen přelud. A Kakashi mu hodlal dopřát tu jistotu. Zakousl se mu do krku a nasál do úst jeho krev. Uchiha se bolestí zkroutil do klubka, stále však drtil Kakashiho ruce ve svém sevření. Sladká rudá tekutina si prodrala cestu k rameni a odtamtud k podlaze.

„To abys nezapomněl, s kým máš tu čest,“ ušklíbl se Hatake. Dál jej však nezlobil. Polibky posel jeho hladkou hruď a pomalými krůčky se posouval níž, až narazil na svůj cíl. Ztopořený úd trčil bolestně napnutě do vzduchu a vyžadoval si pozornost, kterou mu Kakashi hodlal dopřát. Jazykem olízl malou bílou krůpěj sémě na špičce a pak celý úd nechal ztratit ve svých ústech. Itachi hlasitě zavyl a prsty se zabořil Kakashimu do vlasů. Bylo to tak intenzivní. Přál si, aby ta chvíle nikdy neskončila.

Hatake pokračoval ve svých pohybech a když se byl jist, že je Itachi jen kousek k vyvrcholení, vrátil se obličejem zpátky k jeho tváři a dravě jej políbil.

„Taky z toho něco chci mít,“ usmál se tím svým typicky neupřímným způsobem. Neměl v plánu být milý, jen si chtěl vzít, co mu náleželo, a jít si pak zase po svých.

„Jen do toho,“ vyzval ho Itachi s grácií. A tak mu Kakashi hrubě odtáhl nohy od sebe a uhnízdil se mezi nimi svým klínem. Bez jakékoliv přípravy či chlácholivého slova si jej vzal. Tvrdě, rázně a nekompromisně. A přesně po tom Uchiha toužil. Cítil tlak v oblasti hýždí. Cítil teplo Kakashiho těla. Cítil všechno tak moc, jak jen to šlo.

Kakashi na chvíli ustal ve svých pohybech a přitáhl si blíž svá kolena. Na to obtočil paže kolem Itachiho útlého pasu a vyzdvihl ho na sebe tak, že na něm teď obkročmo seděl. Spojení mezi jejich těly zesílilo. Doteky se staly žhavějšími a žádostivějšími. Rytmické pohyby neustávaly, dokud se Itachi neprohnul jako luk a s výkřikem se neudělal. A při pohledu na ten jev to netrvalo dlouho ani Kakashimu a následoval kroky svého dávného přítele se stejnou vervou. Přitiskl si při tom černovlasého muže tak blízko, až mu drtil bedra svým sevřením. Ještě jednou a naposledy přirazil a hlasitě zafuněl. To bylo přesně to, co potřeboval. Odreagování.

Svalili se vedle sebe na zem a jen tak leželi. Ani jeden se neměl ke slovu. Nebylo zapotřebí mluvit, zkrátka se oddali chvilkové rozmarnosti mysli a tím to končilo. Žádné kdyby. Jen planoucí vášeň uhašená rychlými bezcitnými pohyby.

Bylo jim dobře. Ani jeden nemohl tomu druhému nic vyčítat. Chtěli to tak oba. Když se vydýchali, pohlédli si do očí s neutrálními výrazy. Nedalo se v nich nic vyčíst. Venku si slunce stihlo zaměnit místo s měsícem, a tak na něj nyní dopadaly líné měsíční paprsky. Alabastrová těla se v tom světle třpytila. Pot pomalu usychal a chlad se vedral do nahých těl.

Kakashi se z ničeho nic zvedl. Přešel ke skříni, na které měl Itachi položený svůj plášť, vrátil se k němu a přehodil jej přes něj. Sám pak začal sbírat své oblečení z podlahy a oblékat se. Když si navlékl masku přes tvář, pohlédl ještě naposledy na svého dávného milence. Necítil nic. Hleděl do prázdné tváře černovlasého muže a věděl, že to vše je již dávno za ním.

„Hlídej si záda,“ prohlásil pak tiše a vydal se ke dveřím. Itachi pozoroval jeho vzdalující se siluetu. A když Kakashi definitivně opustil místnost, usmál se. Cítil se volný a svobodný, jako už dlouho ne. Podlaha jej sice studila, přesto se ale neměl k pohybu. Užíval si poslední doznění jejich sexu a až pak vstal a ulehl do své postele, omámen a příjemně znaven.

Kakashi našel vchodové dveře poměrně snadno. Přesto však na minutu zaváhal, než zatáhl za kliku. Vzpomínky byly dávné a také takovými měly zůstat. Bylo nesmyslné doufat v něco víc. Přát si vrátit se tam, kde skončili. Ne, tohle bylo to, co se mělo stát před několika lety. Měli se rozloučit. A teprve dnes to dotáhli do konce.

Otevřel dveře a vstoupil do měsícem prosvícené krajiny. Zhluboka se nadechl a pak zase vydechl. Úsměv se mu uhnízdil na tváři, nedokázal se ho zbavit. Jako by ze sebe shodil těžké okovy. Pokrčil se v kolenou a skočil mezi koruny stromu. Rozeběhl se domů, uspokojen myšlenkou, že ne vše je stejné jako dřív. Neboť konečně bude moci po dlouhých bezesných nocích spokojeně usnout.