Zbloudilé duše

Pár: Lavi/Kanda Yuu

Věková hranice: bez omezení

Obsah: Každý se občas cítíme osaměle a ztraceně.

Byl bouřlivý den. Nebe zdobily dlouhé černé mraky, ze kterých se prudce řinul těžký déšť. Ačkoliv byly teprve tři hodiny odpoledne, venku to vypadalo na noc. Jen blesky si dokázaly z černého nebe prorvat cestu a tak se dotknout země pod sebou.

 Dnes měl Kanda volno. Žádná mise, žádný Moyashi, zkrátka nic. Jediné, co ho ještě mohlo ohrozit, byl Lavi. Ten se však momentálně velice dobře bavil s Lenallee v partičce šachů.  A tak černovlasý exorcista ležel ve své posteli a hleděl na purpurový květ vznášející se na hladině vody v nádobě ve tvaru přesýpacích hodin.

 Jak dlouho už na to hleděl? Nenáviděl ten květ. Omezoval jej a děsil.

 Ano. I on, Kanda Yuu, velice schopný exorcista, který nikdy nedával najevo své city - i on znal strach. Měl strach k někomu přilnout víc, než bylo zapotřebí. Měl strach ulehnout do loží, aby se druhý den ještě probudil. A měl především strach ukazovat svému okolí svou slabost. Ale proč? Mohl za to ten leknín? Nebo on sám?

 Zavřel oči a zaposlouchal se do ohlušivého zvuku hromu, který právě ukázal svou sílu na nejvyšším stromě v lese.

Proč zrovna on musel sdílet osud s květinou? Když odpadl lístek, bylo to, jako by jemu zmizel kus jeho duše. Až uvadne, zemře. Nenáviděl lekníny.

 Ticho v místnosti přerušilo jemné zaklepání. Nemusel dvakrát hádat, kdo to je. Se zavrzáním se dveře otevřely. Spočinula v nich známá tvář s páskou přes oko. Jak bylo vidět, zrzavého chlapce šachy buď přestaly bavit anebo vyhrál, protože měl na obličeji svůj typický veselý úsměv. Jeho náladu nedokázalo zkazit ani zamračené počasí.

 „Yuu?“ lekl se, že jeho přítel spí, když mu nikdo neodpověděl. Přešel blíže k posteli. Kanda ležel čelem k oknu. Jeho vlasy se mu volně rozprostíraly po matraci. Oči měl otevřené a přemýšlel. „Yuu-chan?“ zkusil to Lavi znovu. Z ničeho nic se dlouhovlasý Japonec posadil. Vlasy měl trochu rozcuchané a na tváři měl otisk vlastních prstů, jak si ležel na dlani. Přesto vše však vypadal upraveně.

 „Neoslovuj mě křestním jménem,“ postavil se. Tón, jakým své přání vyslovil, byl jiný, než dřív. Byl unavený, možná dokonce smutný?

 „Ty jsi spal, Yuu?“ tvářil se zrzek překvapeně. Kanda to přešel bez odpovědi. Trochu se protáhl a došel k pracovnímu stolu, nad kterým měl pověšené velké zrcadlo. Aniž by si to uvědomil, velkým obloukem obešel noční stolek, na kterém stála nádoba s prokletou rostlinou. Posadil se proti zrcadlu, vzal do dlaně kartáč a začal si pročesávat své úhlově zbarvené vlasy. Lavi si samozřejmě všimnul, s jakým odstupem chodí Yuu okolo své věštby. Bylo to komické, ale zároveň politováníhodné, neboť on, sám velký Kanda, a bojí se malého květu? Lavi se mu však nedivil. Chápal jeho strach, ačkoliv sám nikdy podobný nezažil.

 „Yuu-chan, můžu tě učesat?“ nečekal na odpověď. Vzal mu kartáč z dlaně a dal se do česání. Kanda neprotestoval. Bylo mu to jedno. „Děje se něco?“ místnost osvítil blízký hrom. Kandova tvář byla bleskem osvícena.  To světlo dokázalo odkrýt jeho bázeň. Jenom ten hrom to dokázal. Neodpověděl - nemusel. Lavi vzal do rukou pramínek dlouhých vlasů a s péčí a opatrností jej učesal. Jeden jediný vlas byl trochu zkroucen, on však pramen česal tak dlouho, dokud se i ten poslední vlásek zcela nenarovnal. „Dneska jsem tě vůbec neviděl,“ pokoušel se zrzek o konverzaci, „byl jsi vůbec na obědě, Yuu?“ další tak nicotná otázka. Nemusel odpovídat, nebyl povinen. Odpoví, až bude mít důvod. „Yuu, ty se mnou nemluvíš?“

  Tolik otázek, ale k čemu? Záleželo na tom, zda budou zodpovězené? A jestli ano, tak proč?

Ah, Yuu, prober se!

Za tvými zády stojí jediná osoba, která Ti kdy rozuměla. Proč se k ní chovat chladně a s odstupem, když ona chápe a rozumí Tvému strachu? Proč se k té osobě neotočit čelem a nepadnout ji do náruče? Tak proč?

Bojíš se o něj snad? Máš strach, že kdyby ses s ním víc sblížil, padla by tvá kletba i na něj?

Jsi paranoidní a moc dobře to víš…

„Yuu?“ Lavi hleděl vyděšeně do zrcadla. Na tváři jeho japonského přítele se zrcadlila osamělá slza. Na kamenném obličeji vypadala slaná kapka jako cenný drahokam. Kanda se stále díval do zrcadla. Dnes poprvé se takto poddal svým pocitům.

 „Lavi,“ oslovil chlapce, který z něj nespouštěl zrak.

 „Ano?“

 V místnosti zavládlo ticho. Jen déšť bubnoval do okapů a tím rušil klid.

 „Je špatné mít strach?“ zeptal se přítele. Pohled měl stále uzamčený v zrcadle. Lavi se zahleděl do mladíkova odrazu. Jeho tvář byla tak jiná. Nebyla zamračená ani naštvaná, byla otevřená. Zřely se v ní všechny emoce. Usmál se. Tak přeci jenom…

 „Na strachu není nic špatného, Yuu. V hloubi duše to moc dobře víš…“ pohladil Kandu po alabastrové tváři a setřel z ní malou slzu. „Strach je lidský,“ ruce objaly drobná ramena jeho kolegy, „a ty,“ přitáhnul si ho k sobě, „ty jsi člověk.“ Stisk zesílil. Měl strach, aby jej Kanda neodstrčil, ale nestalo se tomu tak. „Co tě trápí, Yuu?“ povolil paže a otočil si přítele čelem k sobě.

 „Já,“ nevěděl co odpovědět. Vždyť přece nebyl povinen odpovídat, ale tentokrát…tentokrát cítil potřebu se svěřit. Chtěl na tuto otázku reagovat, jen nevěděl jak. „Lavi, já jsem slaboch,“ proč zvolil právě tato slova? Temnými tůněmi zarytě hleděl do Laviho tváře. Pochopil jeho přítel, jak to myslel? Rozuměl mu nebo jím hodlal začít opovrhovat? Vždyť to byl Bookman! Ten neměl city, tak jak by mu zrovna on s tímhle mohl pomoci?

 Na rtech ucítil letmý dotek. Byl rychlý a tak jemný, jako by to bylo pouhé zašimrání motýlím křídlem.

 „Lavi!“ Kandovi se v úžasu rozšířily zorničky. Rudovlasý chlapec se opřel o stůl a mezi svými pažemi uvěznil svého přítele.

 „Ty nejsi slaboch,“ zavřel Lavi své zdravé oko. Bolelo jej, když takto Yuu mluvil. „Strach není slabost, proč to nedokážeš pochopit?“ jeho rty se znovu otřely o ty Kandovy.  Další dotek. Ráznější a delší.

 „Dost!“ zarazil ho Kanda. Chvěl se. Neznal to – bál se toho. Proč?

 Slza po slze stékaly po jeho tváři. Po obličeji se mu rozkutálel nespočet malých hrášků, které si razily cestu ke špičaté bradě. Lavimu se zřel na tváři šťastný úsměv.

 „Jsi nádherný,“ pošeptal mu do ucha, jako by to bylo tajemství. Místnost osvítil blesk. Dnes se ten černovlasý chlapec poprvé odvážil své pocity ukázat i jiné osobě, než jen sobě. Z moře pochybností zbyly jen ty slzy, které mu stékaly po tvářích.

„Miluji tě.“

 Dvě slova. Dvě velice odvážná slova, která by se měla říkat jen v naprosté upřímnosti. A Lavi je myslel vážně. Setřel těch pár posledních slz z černovláskova obličeje, přitáhl si Kandu za bradu k sobě a jemně, velice jemně a opatrně chlapce opět políbil. Byl to dlouhý polibek. Zračily se v něm všechny ty pocity, které oba tak dlouho tajili.

 „Lavi,“ vydechl odevzdaně Yuu a odtáhnul se od přítele. Ta dvě slova, která zrzek vyřkl, jej zahřála u srdce. Nevěděl proč. Možná proto, že je slyšel poprvé. Možná proto, že si moc dobře uvědomoval, co ta dvě slova znamenají. „Děkuju,“ přitáhnul si budoucího Bookmana tentokrát sám k sobě a opřel se o jeho čelo tím svým. Oba zavřeli oči a nechali tím dotykem zmizet všechny zbylé strasti a pochybnosti.

 Ten den dvě opuštěné duše zase našly smysl svého života. Ačkoliv byla jejich budoucnost nejasná a zamlžená, pokud zůstanou spolu, vše zvládnou. I tu prohnilou kletbu v podobě purpurového leknínu. Věřili tomu. Jejich láska byla pečetí k jejich slibu naprosté důvěry…