Bouřka

Bylo brzké bouřlivé ráno. Z nebe padaly krůpěje deště a dopadaly na parapety domů, o které kapky výhružně bubnovaly a děsily svým nerytmickým bušením malé děti.

Na zatažené obloze prudce zasvitlo. Mračna zesvětlila, načež se na zem přiřítilo rozžhavené boží kladivo. Pár sekund po dopadu blesku nad městem zahřmělo, jakoby granát spadl posluchači těsně vedle ucha. Kdekdo zděšeně nadskočil – i přes ranní hodinu bylo spoustu lidí již dávno na nohou, aby se zaposlouchalo do nebeské války.

Přeháňka ani po půlhodině nehodlala jen tak skončit. Intenzita deště sílila. Melodie, kterou kapky vydávaly při dopadu na zem, lehce zvýšila tóninu, přičemž víc a víc nebeských slz si nacházelo cíl v černém asfaltu potemnělých ulic, kterými momentálně nekráčela jediná osoba. Lampy prosvětlující jemně skrz šero jen úzkostně hleděly na oblohu a tiše záviděly nebeskému světlu jeho zář.

Další záblesk vyšlehl skrz děsivá mračna a osvítil širé okolí zmítající se pod palbou dunivých kapek, jako když kůň klopýtá po vysoké trávě a láme svým krokem její stébla. Hned na to hrom, který následoval svého bratra, mohutně otřásl zemí, jak velký byl jeho vztek. Tato hrůzostrašná scéna se opakovala ještě několikrát, načež se děti strachem klepaly pod přikrývkou a dospělí jedinci si k sobě přitáhly svého druha, nebo jen kolena ke své bradě, aby si dodali pocitu bezpečí.

Modlitby lidí byly vyslyšeny – jakoby se Bůh smiloval nad steskem a děsem v lidských obydlích. Procitl a pozvolna začal ukončovat tok dopadajících perel, odrážejících v sobě záři pohasínajících lamp, snažících se svou prohru zmírnit alespoň sebevědomým postáváním před mokrými silnicemi, tiše sténajícími zimou. Poslední blesk udeřil k zemi, aby pouličním svítidlům výsměšně ukázal svou moc a dokázal jim, že ony se rozhodně nemají čím pyšnit, a pak vše náhle utichlo.

Černá mračna se pozvolna změnila v unavenou našedlou oblačnou vrstvu nepropouštějící skrz sebe jediný sluneční paprsek. Déšť utichl nevídanou rychlostí a jako vzpomínka po něm zbyly jen mokré cesty a svěží vzduch, jenž se vyměnil s předchozí dusnou atmosférou. A blesky, jakoby vůbec neřádily na vybitém nebi - snad jen ozvěny jejich úderů, které ještě nyní doznívaly v lidských uších, mohly být jejich důkazem.

Pár minut uběhlo a na nebi se začali slétávat první ptáci. Vesele poletovali pod zamračeným nebem, hráli si, poblázněně poletovali dokola - do stran a zase zpátky - a užívali si nevídané svobody. Zatoulaní psi se ihned seběhli k obrovským loužím na silnicích a začali chladit svá hrdla ledovou vodou. Mnohdy se jeden po druhém ohnal, jak si chránil své teritorium, ani jeden se však nezakousl jinému do těla, neboť nyní je víc zajímala osvěžující koupel, v jaké si mohli vyčistit své dlouhé srsti, zošklivené chuchvalci a kusy zaschlé hlíny.

Kočky se rozmrzele protahovaly ve svých skrýších a sledovaly psí komando s dávkou nadřazenosti. Poposedaly si vedle sebe a kožíšky si začaly čistit po svém způsobu – až pak, když psi opustili svá stanoviska, se odhodlaly vyjít na světlo boží a těž nechat smočit svůj jazyk v perleťové vodě.

Nebi ale sprška nestačila, a tak po malé chvíli začaly z mračen na zem opět dopadat kapky, tentokrát však malé a jemné, které jako by se snažily ze všech přítomných řádění Boha bouře odehnat nepříjemné vzpomínky na vzteklé hromobití. Lehce se mrholilo na střechy obydlených domů, avšak ptáci dál poletovali po bílé obloze a užívali si svěžesti vzduchu.

První lidé se začali vyhrabávat ze svých postelí, aby se mohli připravit na svůj dlouhý pracovní den. Zvědavě pohlédli z oken a s obdivem si prohlíželi náhlou změnu barvy oblohy, přičemž se nejednomu z nich zadrhl dech v plicích.

Rychle se vzpamatovali a odtrhli od toho nádherného výjevu. Převlékli se, vykoupali a rychle spěchali do práce a doufali, že je zítřejším dnem nebude čekat další podobný bouřlivý koncert.