Černý svět. Oči schované pod hedvábným šátkem zabraňujícím pohledu kolem
sebe. Teplo, hrozné teplo brouzdající po jeho těle jako změť hladových mravenců
kousajících ho do kůže. Bolest. Obrovská bolest ve spáncích. Nevědomost jeho
pozice jej ubíjí.
Kde je? Proč tu je? Co tu dělá? A jak…jak se sem vlastně dostal?
Černá vrána sedí na větvi. Vedle ní straka kráká do větru a baví se jejím
zmatkem. Rubínový poklad schovaný pod křídly, strach z odhalení…
Tiché hlasy. Šeptají? Snaží se jej ještě více zmást?
Kde je? Proč tu je? Co tu dělá? A jak…jak se sem vlastně dostal?
Neutichající otázky proudící jeho hlavou v nekončících ozvěnách. Výkřik
vrány dere se mu do uší. Vyděšeně kolem sebe otáčí hlavou. Strach. Kde je? Proč
tu je? Co tu dělá? A co…co s ním mají vlastně v plánu?
Lstivá straka čepýří se vedle netečné vrány a zvědavě kroutí hlavou nad
nechápavostí druhého zvířete.
Sedí tu tak spolu – na vyschlé větvi mrtvého buku a sledují reakci té
druhé. Vzájemně se pozorují a snaží se vyčíst v očích své společnice záměr.
Proč zde sedí? Co ode mne chce?
Mám či nemám? Jedna jediná šance!
Straka ví, straka zná. Potěšeně jazykem objíždí svůj černý zobák a laškovně
pomrkává po vráně. Mladý
pták, zatím bez minulosti, kroutí nad jejími grimasami očima. Co má
čekat? Výpad?
Rubínový poklad schovaný pod křídly…
Je to ono? Chce jí ukrást její krásku?
„Kdo jste?“ nepoznává svůj hlas. Ochraptělý, neschopný vydrat ze suchých
rtů jediné hlasité slovo, natož dokázat klást otázky.
„Ty,“ odpověď. Sladká či hořká?
Zná ho? A pokud ano, odkud?
Sedí tam tak vedle sebe, jako staré známé. V očích vítězství,
v očích prohra.
Kdo vede v tichém boji? Kdo dokáže skolit druhého bez použití hrubé
síly?
Nikdo…
„Pusťte mě, prosím,“ šepot. Jako by jinak mluvit neuměl.
„Proč?“ výsměch nebo soucit? Proč zněl ten hlas tak monotónně?
„Prosím, pusťte mě,“ slova, která již vyzněla. Slova, která se nedočkají
upřímné odpovědi.
„Rubínová kráska,“ směje se straka. Pohledem zkoumá levé křídlo zarputilé
vrány a šklebí se nad strachem, který jí nutí tisknout končetinu více
k tělu. „Rubínová kráska,“ chechtá se a propaluje černé stvoření svým
pronikavým pohledem. „Rubínová kráska!“
„Proč?“ odpověď formou otázky. Jak lehké by bylo říci: „Protože chci domů.
Protože tu nechci být. Protože se mi tu nelíbí. Protože se bojím toho, co
přijde?“
Nemůže mluvit. Již ne víc. Hladká páska přes oči kazí pohled před sebe.
Teplá dlaň a dotyk na líci. Slané perly stékající po tvářích.
„Pusťte mě, prosím,“ prosba. Drahokamy zkrášlující tvář nevidomé osoby.
Drahokamy, jež se při dopadu na zem roztříští na tisícero kousků.
Vrána se krčí ve stínu straky. Strach z dosud nepoznaného. Převaha
jednoho krkavce nad druhým.
„Rubínovou krásku neschováš!“ má rozšířené zorničky chtíčem. Nutkání krást
je neukojitelné. Vzlétnutí
dvoubarevného těla a záhy tvrdé přistání na černém ptákovi. Bolestné
zaúpění, snaha bránit se, avšak hřbet je poset nespočtem ran ostrého zobáku.
„Rubínová kráska…bude má!“
„Dám ti hádanku.“ Kolébavý hlas protínající nesnesitelné ticho. „Straka
vedle vrány sedá. Její krákavý hlas pronáší modlitby, prosby o rubínovou
krásku.“ Ušklíbl se právě? Nebo to byla jen jeho představivost? „Zkus uhádnout,
proč vrána tak úzkostlivě brání svou rubínovou krásku? A co rubínová kráska
vlastně je?“ Ano, škleb. Hlasitý, nepotlačitelný. Proč by také ne? Převaha je
jasná. Ten muž, cizinec, kdokoliv…on je tu pán, chlapče. Odpovědět bys měl, ale
co? Rubínová kráska. Perla? Slza? Poklad?
„Něco cenného,“ praví opatrně. Jistota utíká jako minuty na časované bombě.
Jedna chyba a bude po všem – ví to. Je si toho až děsivě moc vědom.
Straka si zpívá svou milovanou skladbu. Pohřební pochod v pomalém
rytmu. Impuls adrenalinu neustupuje.
„Rubínová kráska,“ hlásá, „bude má!“ Trhá peří malé vrány. Trhá a nemilosrdně ničí. Ze zobáku jí stéká krev
zuboženého krkavce nemohoucího se ani bránit jejím výpadkům.
„Možná poklad,“ hádá. Bojí se. Co když neuhodne?
„Rubínová kráska,“ usmívá se ten kdosi.
„Možná…drahokam.“
Řev. Šílený řev jako poslední vytí starého vlka na měsíc. Úlek. Obrovský
strach.
„Chci domů, prosím. Pusťte mě domů.“ Modlí se, v dlaních tiskne rukávy
své teplé mikiny.
„Hádej, chlapče, hádej,“ nabádá ho dotyčný. „Pokud neuhádneš…prohraješ.“ Výhružka?
Upozornění? Co ve výsledku znamenají ta slova?
A straka ničí a krade. Každičký doušek kyslíku bere vráně ze zobáku. Na
jejích zádech dělá paseku, jak neohrabaně vykrádá dosud netknutou hrobku.
„Rubínová kráska bude má! Bude má!“ Nemůže se hnout. Už ji ani nohy neudrží. „Bude má! Bude má!“
Ztrácí veškerý zbytek sil. Nohy se jí podlamují a oznamují tak soupeři jeho
vítězství.
„Hádej, chlapče, hádej. Rubínová kráska…co je to?“
Neví. Přemýšlí. Rubín – drahokam…vzácný? Cenný? A proč kráska? Chamtivost?
Zhrzená žena? Rudá vášeň?
Tak co je to?
„Za nápovědu ztratíš body a čas…ten utíká.“ Brousí si zuby. Mne si ruce
potěšením.
Brzy…brzy bude i on vlastníkem jedné rubínové krásky. Brzy!
Slzy tečou z uhlových očí. Krev si dere cestu poničenými křídly a
v ohromném množství dopadá na větev, kde se vsakuje do starého žíznivého
dřeva.
Prohra. Je bolestivé unést to slovo – natož jej vyslovit.
„Rubínová kráska…bude má!“ bláznivý chechot chamtivé straky. Žádné meze
v kradení! Ona chce a mít i bude! Ona určuje pravidla této hry.
„Víš, chlapče? Víš?“
Ticho jako v hrobě. Odpověď se mísí se vzlyky a ve výsledku ven
nevychází nic. Jen skuhrání zraněné krysy.
„Řeknu ti to tedy,“ usmívá se od ucha k uchu. Do ruky vezme zbraň –
ostrou, špičatou, s hrotem lesknoucím se ve svitu měsíce. Pomalu nůž
pokládá k hrudi bezbranného dítěte. „Řeknu ti to tedy, chlapče,“ sladce
praví, „výměnou za to ale něco chci!“ Aniž by stačil protestovat. Aniž by řekl
jedno jediné slovo…
Karmín proudem teče po jeho prsou. Teplé prameny lázeňské vody…Uklidňující
vánek hrající si s listím.
Kde je? Proč tu je? Co tu dělá? A jak…jak se sem vlastně dostal?
Už nemusí přemýšlet nad zbytečnými otázkami. Už nemusí hádat
nerozluštitelnou hádanku.
Ve chvíli, kdy ostří prořízne panenskou kůži a ponoří se do vinného jezera,
už ví, že není cesty zpět.
A v poslední hlodavé myšlence udeří jej do hlavy odpověď.
Tu vrána mrtvě leží. Na větvi se nehne ani list, za to straka skáče
štěstím…že ukradla, i když je z ní vrah.
Ve svém tmavém zobáčku si nese svůj poklad. Dosud teplý, hřejivý orgán
tepající v posledních posmrtných křečích, zastavuje svůj chod a umírá.
Stejně jako vrána, stejně jako buk. Stejně jako spousta dalších na tomto světě.
„Má…“ usmívá se vítězně, „má rubínová kráska.“
A když tlukoucí orgán vyřízl své oběti z hrudního koše, uslyšel tichý
hlas, jenž k němu dorazil jen v podobě jarního vánku.
„Srdce,“ znělo to slovo. Známé i neznámé. Milované i nenáviděné.
Srdce bylo tou královnou. Tou neskonalou kráskou. A teď, když vyšla pravda
najevo, mohl si zločinec dětské srdce uschovat ve svém pytli, kde na něj čekala
již spousta dalších, již nehybných a studených, jak už to u mrtvých orgánů
bývá…