Válka

Je noc. Tma obklopuje celý kraj a pouze ohlušující bouře dopadajících bomb osvěcuje pustou prázdnou zem. Jsem schoulený do klubka a klepu se zimou. Bojím se. Sedím v úzké hluboké jámě, kterou jsem si ještě tento den sám za denního světla vykopal, a sotva strachy popadám dech.

Další silná rána a já cítím, že jestli to tak půjde dál, nevydržím to. Pod tlakem a dennodenním stresem usínám, přejíc si, abych ráno zas spatřil modré nebe…

…

 „Armone,“ šťouchá mě kdosi do ramene. Oháním se po osobě rukou, jako bych se od sebe snažil odehnat otravnou mouchu. „Armone!“ zvýšil ten někdo hlas. Pomalu otevírám oči a vyhledávám jimi narušitele svého spánku. To vojín Durin, můj drahý přítel, mne probral.  „Vstávej,“ nabízí mi pomocnou ruku. Přijímám ji a následně jej následuji do většího příkopu, kde se podává jídlo. Sliny se mi sbíhají do úst jako hladovému psu. Ale vždyť není divu! Poslední jídlo jsem pozřel včera, někdy před polednem, nebo po poledni? Už nevím, čas jsem přestal sledovat již v prvních dnech této války.

Seřazen v dlouhé frontě čekám na suchý chléb s trochou čaje v hliněných kalíšcích. Pomalu postupuji dál, před mým přítelem. Mlčíme. Fronta ubíhá rychleji, než se na začátku mohlo zdát. Stojím před kuchařem, špinavým a vyčerpaným, a poručím si snídani. Jakmile mi je dána dávka jídla, hltavě ji jím, tak, aby ani drobek neupadl. Sotva se posadím, abych v klidu dojedl, už slyším ránu. Ránu, oznamující čilost soupeřů.

Jak já je za to nenávidím!

Dopíjím studený hořký čaj a poklidně snídám dál. Durin sedí vedle mě a stejně jako já ukusuje v klidu chleba a ignoruje ohlušné rány. Zem se pod návalem bomb otřásá, hlína padá do každého kouta malého příkopu a my tu snídáme – ironické, že? Jak dva staří mládenci, co se stavili na šálek čaje a v klidu sledují fotbalový zápas.

 „Armone,“

 „Jo. Já vím,“ rozumím, co mi chce Durin říct.  Je to přesně to, co nám o pět minut později sděluje nadporučík Louis – mohutný muž s knírkem pod obrovským nosem s optimisticky vyhlížejícím pohledem na svět.

 „Vstaňte, chásko líná!“ pronáší svým hlubokým chraptivým hlasem. „Je čas to těm prasečím zadkům vrátit!“ výhružně mává sevřenou dlaní směrem, odkud se ozývají zbraně nepřátel. Jeden muž po druhém se zvedá, a tak i já s těžkýma nohama stoupám vzhůru, svou zbraň pevně, skoro až křečovitě držíc u sebe. Všichni se řadíme ve vedlejším příkopu, daleko od toho hlavního. Nervózně pokukujeme jeden po druhém – naše pohledy říkají jediné…mám strach.

 „Připravte se!“ křičí Louis v čele naší malé skupiny a zvedá levou ruku. Vojáci, Durin i já, se nervózně koušeme do rtů, jakoby nám tato činnost mohla pomoci od nervozity. Paže padá k zemi – znamení, že máme vystoupit z úkrytu a jako krysy se nechat postřílet.

 Louis vybíhá první. Jedna z věcí, kterou na něm všichni obdivujeme – vždy jde vpředu, aby nám, srabům, dodal odvahy. I já se svým přítelem po boku vybíhám. Kupa vojáků nás následuje.

Jak politováníhodný je myslet si, že dvacet vojáků dokáže prorazit nepřátelskou legii? Snad kdyby alespoň ty zelené uniformy dokázaly zamaskovat naše těla tak, abychom se k soupeřům zvládli na pět kroků přiblížit!

 Obhlížím terén. Všude jsou kupy hlíny, rozlétlé hroby a kříže, které výhružně stojí na malých mohylách. Nohy se mi pletou jedna přes druhou. Koukám doprava – doleva. Můj pohled spočine až na drátech, zatočených dokola u příkopů nepřátel.

 „Durine!“ křičím na svého přítele, který se mi ztratil z dohledu. S návalem adrenalinu v krvi se opatrně přibližuji k cíli. Až nyní přemýšlím, co vlastně udělat, až se dostanu na nepřátelské území? Mám do jam vtrhnout a probodat, postřílet nebo uškrtit každého, na koho narazím? Nesmysl!

Mé pochybnosti se však s první střelou nepřítele rozplývají, a když vidím, jak jeden z mých bratrů poblíž mě padá mrtev k zemi, začínám ztrácet svou lidskost. Vztek se ve mně dme a já přísahám Bohu, že jestli ten postřelený byl Durin, nebudu mít slitování.

S ostražitostí šelmy rychle dobíhám k ležícímu vojákovi. Jsem od něj na metr daleko a už vím, že sytě blonďaté vlasy, nyní zbarvené doruda od všude přítomné krve, nemohou patřit nikomu jinému, než Louisovi.

„Nadporučíku,“ klekám si k němu. Nevím, co mám dělat – zda se pokusit nějak zastavit krvácení z jeho hrudi nebo se jej pokusit donést zpět do tábora? V tu chvíli můj nadřízený pohne rukou a chytá mě za zápěstí. Pozorně se naň dívám a snažím se z jeho očí vyčíst to, co se mi vteřinu posléze snaží sdělit ústy.

 „Vojíne, neztrácej hlavu. Zab—zab—zabij nepříte-e-“ chrchlá krůpěje krve a já mu jen stěží rozumím. Nakláním se k němu blíž, snad doufám, že mi to zopakuje, ale není slyšet víc, než tiché sípání. Již není schopen vyřknout více slov.

Hledím naň, jako bych si myslel, že celá tahle fraška byla až do teď jen legrace. Snad hra, kterou si bohatší lidé vymysleli pro své podřízené, aby se měli v dlouhých nudných dnech jak zabavit. Ale teprve nyní jsem pochopil, že je realita zcela jiná. Že těmi postřílenými ovcemi tu stále budeme my, leč naši vůdci si hoví ve stanech a v tuto nelidsky ranní hodinu pojídají teplou snídani za doprovodu plynulé hudby z gramofonu.    

Aniž bych mu dál věnoval svou pozornost, stáčím pohled směrem k blátem zašpiněnému vojákovi. Je to Durin. Stojí přede mnou, v očích nepřítomný pohled, jako by byl v transu. Nutí mě to zamyslet se nad tím, co se mu asi právě honí hlavou.

A chvíli na to ten mrtvý, vzdálený pohled upírá na mě a já vidím v jeho kaštanově hnědých očích čiré šílenství.  Nejspíš mu konečně došlo, komu patří hlava na mém klíně. Nejspíš se mu stejně jako mě také vyjasnilo, proč tu vlastně jsme.

Obětní beránci, nic víc, nic míň. Až tato válka skončí, naše jména nebudou ani vytesána do kamene.

Jeho tvář je zkřivena odporem, a aniž by dal nějak najevo, k čemu se právě chystá, rozzuřeně se otáčí na patě a s bojovým pokřikem utíká směrem k nepřátelské legii, vstříc smrtelným ranám.

 „Ne!“ křičím. Sotva udělá první kroky a už padá k zemi. Slyším tlukot svého srdce, jako bych ho měl v hlavě. Nic jiného, než strach a úzkost necítím. Pomalu pokládám nadporučíkovu hlavu na zem, abych se opatrně dostal k Durinovi, který momentálně nehybně leží a bolestně heká na rozbahněné zemině.

  Lehám si na rozšlapanou trávu a jako had se plazím k němu. V ústech mám sucho a v krku mě pálí od neustálého namáhání hlasivek. Začínám rozpoznávat rudou tekutinu obklopující přítelovo tělo. Motá se mi hlava – bojím se toho, co spatřím…

 „Duri-ne,“ hlas se mi zlomí v půlce slova. Neslyším nic – žádné střely, bolestivé výkřiky vojáků, či snad děla, rozrývající zuboženou zem. Jakoby se čas zastavil a já pomalu kráčel vstříc pravdě. „Durine,“ po tvářích mi začínají stékat slzy. „Bude to v pořádku,“ chytám jej za ruku a dodávám mu odvahy, s nechutí přitom shlížím na obrovskou ránu v jeho břiše. Sípe, sotva dýchá.

 Ne! Nechci, aby umřel! Nemůže…to přeci nejde, aby mě opustil! Vždyť mě tu nemůže nechat samotného…Jeho oči pomalu uhasínají. Srdce přestává bušit a tep zpomaluje, jakoby v něm koloval jed, který mu požírá veškerou zbylou sílu.

A tak tupé nůžky kosaté rozstřihly další nit života…

„Durine…“ vidím jeho bledé líce, špinavé od hlíny. Vidím jeho čepici, zapadlou v díře a konečně také vidím všechna ta mrtvá těla kolem sebe. Jakoby do mě uhodil hrom!

Cítím železo, ten nechutný pach krve -  jak já ho jen nenávidím?!  Chci pryč! Tohle je sen, říkám si…tohle je pouhý sen, ne skutečnost!  Avšak Durin, proč neotevírá oči?

 Strkám do něj, plácám jej po zakrvácené ruce, tak proč se sakra nehýbe?! Proč nadporučík Louis nevstává? A proč, kurva, všechna ta těla jen nehybně leží?! PROČ?! Chci pryč! Nejsem bojovník, nejsem hrdina! Jsem člověk! Člověk, který si chce prožít svůj život podle vlastních představ! Už nechci být bezcenná loutka, poslouchající rozkazy tam “shora“! Chci domů! Tam, kde teče křišťálový potok, v jakém jsem si vždy tak rád smáčel rozbolavělé nohy. Tam, kde jsou zelené louky a rozkvetlá krajina. Tam, kde mám rodinu – Evelyne a Viktorii, svou krásnou ženu a malou dceru, kterou jsem byl donucen opustit sotva v jejím prvním roce života.

 Ohlušující rány – polibky děl, sotva šest metrů ode mě.

Konec snění, Armone, je čas jednat! Chceš tu zemřít a už nikdy svou ženu a dceru nespatřit?

 V tu chvíli se ve mně vzedmula vlna hněvu. Vstávám, opouštějíc tak mrtvé tělo svého přítele, a s hlavou vzpřímenou se rozebíhám k příkopům nepřátelské linie. Rány okolo mě sviští, děla buší jak bubny doprovázející pochod smrti odsouzence, a křik vojáků ke mně doléhá tak tiše, jakoby to byl pouhý bezvýznamný větřík. Nohy mi rychle kmitají a díry v zemi jakoby se mi úmyslně vyhýbaly. Běžím dál přes zubožená těla a hledám svůj cíl.

 Jako prvního vidím mladého muže schovaného v příkopu, jak nemotorně drží svou zbraň. Bojí se, vidím mu to na očích. Uvědomuji si, jak mi na ústech kvete škleb říkající: „ty budeš má oběť! Na tobě si odčiním svůj vztek za smrt Durina! Na tobě všem ukážu, jak moc nenávidím tuhle válku! Na tobě si dokážu, že ještě trocha síly ve mně je!“

 Ale počkat! Ten muž pláče? Ruce se mu chvějí. Bělají mu klouby, jak pevně svírá pušku. Střelí? Stojím a jedna otázka za druhou mi kmitá hlavou. On se bojí. Nikdy nikomu nevzal život, a pokud ano, jistě si to ještě teď vyčítá – zbabělec! Chci se k němu rozeběhnout a ukázat mu, jak moc je snadné zabodnout nůž do něčího těla. Jak lehké je ukončit někomu bezdůvodně život. Jak jednoduché je pak shlížet do tváře mrtvého člověka… nohy se mi ale nechtějí pohnout. Stojím jak zmražený a uvědomuji si, že JÁ nejsem stvůra. Že JÁ nejsem vrah. Že JÁ jsem otec malého dítěte a muž nádherné a okouzlující ženy!  

 Cožpak bych se jim pak mohl podívat do očí? Říct jim, že jsem se pro ochranu vlastního života stal vrahem? Přemýšlím, co dělat. Vrátit se? Utéct? Vzdát se? Náhle se do mě zaboří kulka. Oči se mi roztáhnou v úžasu – ten hoch střelil! Pomalu dopadám na zem pociťujíc nehoráznou bolest v pravé noze. Kde je ta kulka? V lýtku, koleni, či snad stehně?

 Nevím, noha mě pálí, jakoby mi ji hodili do pece a nechali ji tam upéct. Slyším se, jak bolestně sténám. Něco opět upoutá mou pozornost – zas ten voják. Ze své skrýše na mě kouká, po tváři mu stéká studený pot. Jeho puška mi míří mezi oči – zabije mě?!

 Oslepuje mě strach, nechci umřít! Křičím na něj hystericky, aby zbraň odvrátil a nechal mě jít. Křičím na něj, aby ušetřil můj život! Křičím na něj, že chci zas jednou spatřit svou rodinu! Křičím na něj, že chci žít!

 Voják na mě s pochopením hledí. Nerozumí mi ani jedno slovo, ale je mi jasné, že z mého zoufalého křiku pochopil, oč žádám. Naše oči se střetávají. Vidím, jak v něm probíhá boj, zda mě ušetřit nebo ne. Jestli mě nechat odejít a tím mi darovat nový život nebo střelit a tím ustřihnout další nit.

Náhle však zavírá oči. Zbraň v jeho dlaních míří k mému tělu a v jednoduchém pohybu, pouhém stisknutí spouště, do mě nechává zajet ostrou kulku…

Tma…