Zklamal jsi...

Pár: Raito/Ryuzaki

Věková hranice: bez omezení

Obsah: To se tak stává, když o tom druhém nevíš úplně vše...

Ležím na posteli a nechávám se Tebou hýčkat. Tvé dlouhé prsty se proplétají s mými vlasy a Tvé rty se dotýkají mého spánku. Je mi krásně, tak jako nikdy dřív. V Tvé blízkosti mi z hlavy vyplouvají i poslední zbylé starosti. Jsi jen Ty a já. Nikdo jiný. Nikdo víc.

„Raito,“ šeptám rozechvěle. Vrním, když mě hladíš po tváři, abys mě ujistil, že posloucháš. „Chci s tebou zůstat navěky.“ Otáčím se čelem k Tobě a čekám na Tvou odpověď. Ležíš tiše dál. Tvé dlaně mapují mou odhalenou hruď a oči Ti váznou na těch mých. A já dál vytrvale čekám. Postel se z ničeho nic odlehčeně zhoupne a já mohu vidět jen Tvá vzdalující se záda. Skláníš se k malému nočnímu stolku, otevíráš první šuplík a vyndáváš z něj černý sešit. Hledím na Tebe a zjišťuji, že se Tvé jindy něžné oči mění v led. „Raito,“ oslovuji Tě, hlas se mi nepatrně chvěje. Vyčkávám, co se bude dít.

„Víš, Ryuuzaki, jsi skvělý společník, obzvlášť v těchto těžkých dnech. Lidé, jako já, nemají přátele ani žádné blízké,“ mluvíš ke mně líbezně a přitom tak chladně.

„Kam tím míříš?“ v hlavě mi začíná znít varovný signál. Jako by křičel: „Nenech ho otevřít ten sešit!“ Já ale ten hlas neposlouchám. Fascinovaně sleduji Tvé štíhlé dlaně, které si se sešitem hrají. Je vidět, že jej nesvírají prvně, že jsou s ním již dobře obeznámeny.

„Co tím chci říct?“ ukazuješ mi své bílé zuby v pohrdavém úsměvu. „Že jsi naletěl.“ Nekontrolovatelně se mi vysmíváš, a přitom otevíráš ten notes.  

„Ty!“ tep se mi zrychluje, jak si začínám uvědomovat svou chybu. Adrenalin mi stoupá do krve. V tom zápalu emocí nedokážu ovládat své ruce. Proč?

„Ano,“ směješ se. Zavírám oči, abych nemusel koukat, jak do onoho deníku zapisuješ mé jméno, které jsem Ti tak lehkomyslně svěřil.

Tma…

Vidím jen temnotu při čekání na svůj rozsudek smrti. Nic se však neděje. Nebo se to už stalo? Otevírám oči a prohlížím si místnost, ve které jsme jen my dva.

„Jsi tak důvěřivý, Ryuuzaki!“ sedáš si prudce ke mně, při tom pohybu mi stíháš dát facku. „Co kdybych byl právě já Kira?! Byl bys mrtvý!“ zuříš, vidím Ti to na očích.

„Raito, to…“ mračím se. Zrakem hledám onen zápisník, který jsi držel v ruce, jakoby se po něm však slehla zem.

„Miluju tě, nechci tě ztratit.“ Šeptáš mi poté rozrušeně do ucha. Jsem zmatený, jak by také ne?

„Proč jsi to udělal?! Vážně jsem si myslel, že…“ Nejsem schopný tu větu doříct. Ztrácím se ve svých myšlenkách. Přemýšlím. „Kde jsi zjistil informaci o tom, že Kira používá zápisník?“ ptám se záhy zvědavě. Mám pevný pohled, takový, přes jaký nejsi schopen pohlédnout do mého roztřeseného nitra. Jak se zdá, nejsi mou otázkou nijak zaskočen, což je předvídatelné. Nejspíš jsi musel vědět, že se budu ptát.

„Můj otec mi zcela důvěřuje. Všechny poznatky, o kterých jste mluvili, mi řekl,“ odpovídáš klidně - možná až moc.

„Poznatky?“ šeptám. V hlavě mi to šrotuje. Všechny informace jsou najednou jasnější a zřetelnější. Zadumaně hledím na zem. Přitahuji si k bradě kolena a palec vkládám do úst. Pamatuji si, jak jsi mi jednou řekl, že jsem roztomilý, když takhle sedím. Teď mi to ale moc roztomilé nepřipadalo. V mé mysli se otáčí tisícero koleček najednou. Je mi smutno, neboť záhada je vyřešena a bohužel ukončena tak, jak jsem očekával. „Raito, nikdy jsem se před tvým otcem nezmínil, že by Kira mohl používat nějaký zápisník,“ promlouvám k tobě. Cítím se prázdný a využitý. Třeštíš na mě oči. Chyba, kterou ses odhalil. To Ti nebylo podobné. Proč jsi tak riskoval? Nabil jsi v mé přítomnosti tolik sebevědomí, že sis myslel, že Ti to projde?

Mé tělo se třese, netuším proč. Snad poprvé cítím smutek a zklamání v jednom. A pak, když na Tebe opět hledím po tak nekonečně dlouhé době, se na mě usmíváš.

„Jsi geniální, L. Asi proto jsem se do tebe zamiloval a nechal tě tak dlouho žít. Jsem rád, že jsem měl tu čest tě poznat. Ovšem, vše hezké jednou zmizí, stejně, jako zanedlouho ty.“ Mluvíš hlubším hlasem, než obvykle. Najednou sebou začíná mé tělo nekontrolovatelně škubat. To střípky vzpomínek se mi zařezávají do mysli a snaží se mi dostat ven z hlavy. Palčivá bolest mi protíná srdce. Celé tělo mám jak v ohni. Nedokáži se hnout, nedokáži mluvit, nedokáži dýchat. 

Bez života dopadám na rozestlanou postel. Náruč smrti mě vítá a hýčká mě jako matka své znovunalezené dítě.

„Zklamal jsi,“ řekl bych Ti, kdybych mohl. Bohužel už jsem jinde. Pryč od té bolesti, pryč od té zrady. Už necítím nic. Má krev chladne a duše mizí v davu černých stvůr, které se zpěvem a smíchem vítají mé já mezi sebou. To Shinigami na mě zírají a vysmívají se mé neopatrnosti. Mé tělo je ztraceno, stejně tak má duše.

Je konec, Yagami Raito. Stejně jako já mizím v davu vířících duší, zmizíš i Ty jednoho dne v nicotu, jen o dost bolestivěji.